WANTED (Larry)

24.PART

Chlad ze studené podlahy pronikal po celém jeho těle, štípal ho v žilách a nechtěně se otřásal. Ruce sedřené do masa se chtěly vysvobodit z těžkých okovů, které je táhly k zemi. V ústech stále cítil neústupnou železitou pachuť, z níž se mu dělalo mdlo. Nebyl schopen ničeho jiného, než jen tupě zíral před sebe, ale v jeho mysli plulo tisíce myšlenek. Začal z nich bláznit. Všechna ta bezmoc a slabost. Chtěl z toho všeho křičet, rozkřičet se, ale nemohl ze sebe vydat ani hlásku, a prorazit si cestu ven. Už dávno přestal počítat, jak dlouho tu je. Dny, měsíce, roky. Čas se mu prolétal mezi prsty a on ví, že už nemá moc času.

Mlčky sledoval denní světlo pronikající z malého okýnka a letmo se pousmál. Světlo se blíží k čáře. Věděl, co to znamená a co bude následovat. Až budou sluneční paprsky dosahovat k čáře nakreslené na zemi – přijde. Tak mu to vždycky říkal. Přijde vždycky přesně, vysvobodí jeho ruce z ocelového vězení, aby si s ním mohl povídat, avšak si nepamatuje, jak zní jeho hlas.

Vždy, když tento čas přijde, sám neví, jestli má být rád anebo brečet.

Leo

Přijeli jsme do našeho cíle těsně po poledni, vystoupili jsme z mého auta a zvědavě se rozhlíželi kolem. Zastavil jsem u lesa, v němž by se měla nacházet chata, o které mi vyprávěl pan Mark. S šéfem tedy s Louisem silně pochybujeme, že by tam něco mohlo být, ale za pokus nic nedáme. To jsme však ještě nevěděli, že tam najdeme něco, co by nás v životě nenapadlo. Rozejdeme se do lesa a jdeme po vyšlapané cestě.

Pohled na Louise mne bolel, protože se mi úplně ztrácel před očima. Je očividné, že je hodně unavený a hlavně ve velkém stresu. Prakticky ztratil práci a pořád nikdo neví nic o Harrym. A do toho mu jsou novináři v patách. Dokonce si Louis „vysloužil" článek v novinách, ve kterém o něm psali, že je případ pod jeho vedením neměl žádný výsledek a podobné věci.

„To je ono?" promluvil Louis a zdravou rukou ukázal na dřevěnou chatu kousek od rybníka.

„Jo to by mělo být ono." Přidali jsme do kroku a já několikrát zkontroloval výpověď pana Marka. Stáli jsme před dveřmi s přibitými číslicemi a natáhl jsem ruku, abych zaklepal. Vysloužil jsem si od Louise pohled ala ‚děláš si srandu?' a dveře otevřel dokořán. Dveře zavrzali v pantech a opatrně jsme nahlédli dovnitř, jako kdybychom čekali, že tam na nás někdo vyskočí. Pro jistotu jsem vytáhl pistoli a šel to tu zkontrolovat.

Byla to stará obyčejná dřevěná chata se schody, které vedli nejspíš do podkroví. Chystal jsem se vstoupit do druhé místnosti, ale dveře byly zamknuté, takže jsem mohl sklopit zbraň a vrátit se zpátky za Louisem. „Čisto."

„Dobrá." začali jsme zkoumat místnost a hledat nějaké vodítko. Místnost byla pokrytá silnou vrstvou prachu, všude byly flašky, nedopalky od cigaret a odpadky. „Koukám, že to tu někdo hezky udržuje." tiše jsem se zasmál a přešel ke skříni, ve které se nic nenacházelo. Též jsem si zaregistroval zatemněná okna, díky kterým do místnosti nepronikalo skoro žádné denní světlo.

Zdálo se mi, jako bych slyšel nějaký hlas vycházející z podkroví. „Slyšel jste to, Louisi?"

„Huh?" vzhlédl ke mně, když se zrovna prohraboval v krabici pod oknem. „Něco se ti zdálo?" prohlédl si mě a znovu se věnoval krabici.

„Nejspíš ano." zakroutil jsem nad tím hlavou a vystoupal po schodech do podkroví. Připravil jsem si pro jistotu zbraň. Nahoře se nacházela velká neustlaná postel. Všude kolem se tu povalovalo různé haraburdí a divně to tu páchlo. Prohraboval jsem se kartonovými krabicemi, ale všechny byly plné jen nepodstatných krámů jako staré oblečení, staré výtisky novin, flašek, cigaret a podobných věcí. Znovu se mi zdálo, že jsem něco zaslechl. Ale nevycházelo to z podkroví nýbrž-