WANTED (Larry)

20.PART

Už několik minut hledím do bílého stropu, který mě už začínal vytáčet a čekám, až někdo přijde do místnosti. Ostře bílé světlo, které osvěcovalo celou místnost, párkrát zablikalo. Rukou jsem si držel svou čerstvě převázanou sádru a vydechl. Pamatuju si, že jsme byli u cel, pak velké nic a najednou bum. Probudím se v nemocnici a ani nevím, jak jsem se sem dostal.

Na hrudi cítím nepříjemný svíravý pocit, který jen tak neutichne. Po těle se mi rozlévá pocit nejistoty, agrese a viny. Myslím, že za chvíli z těchto pocitů zešílím. Jak se to mohlo stát? Jak jsem mohl dopustit, aby zmizel? Jak jsem nemohl nic nedělat? Ruku jsem sevřel v pěst a vnímal jsem svůj zrychlený tep. Musím ho najít.

Posadil jsem se, všiml si kanyly v mé ruce a zatnul jsem zuby. Násilím jsem si ji chtěl vyrvat, ale otevřely se dveře od pokoje.

„Šéfe, dost!" okřikl mě Leo, doběhl ke mně a odstrčil mi ruku. Naštvaně jsem po něm střelil pohledem a odfrkl si. „Co to děláte?"

„Musím najít Harryho." Zvedl jsem se možná příliš prudce, protože se mi zatočila hlava a musel jsem a chytit Lea.

„Ostatní už po něm pátrají, šéfe. Nemějte obavy."

„Nemít obavy?" zopakoval jsem po něm a nevěřícně se na něj podíval. „Mého přítele zrovna unesla banda sériových vrahů a ty mi říkáš, ať nemám obavy?!" zakřičel jsem to možná příliš hlasitě, protože to přilákalo sestru, které vběhla do pokoje.

„Uklidněte se, pane." Chytla mě za ramena sestra a posadila mě zpátky na postel.

„Já jsem klidnej!" křikl jsem znovu a vyšklubl se jí. Chytl jsem se za břicho, sykl a uslyšel v břiše následovné kručení.

„Jak dlouho jste najedl, pane?" podívala se na mě a já jí pohled opětoval.

„Co vás to zajímá?"

„Jste bledý, slabý a pořád unavený. To může znamenat, že máte nedostatek živin." Pronesla chytře, jako kdyby to měla nacvičené jako nějakou básničku a narovnala se.

„Hlad je opravdu to poslední, co mě v tuhle dobu zajímá." Hlesl jsem a vzhlédl k Leovi, který na mě možná trochu polekaně koukal. Asi jsem na něj neměl křičet, ale omlouvat se za to nebudu. „Jak dlouho tady musím bejt?"

„Podle toho, jak vám bude. Utrpěl jste ošklivé zranění na hlavě, které sice už nekrvácí, ale i přesto byste na to měl brát ohledy. Navíc byste měl být v klidu ještě kvůli té ruce." Poukázala na mou sádru a já si povzdychl.

„Jsem v pořádku, nic mi není. V klidu budu, až se odsud dostanu a začnu něco dělat." Sestra nad tím pouze zakroutila hlavou a položila na noční stůl několik prášků.

Leo

Musel jsem šéfa ponechat samotného, abych se mohl věnovat práci. V práci byl teď poměrně velký chaos. A kdo by se taky divil? Styles byl unesen sériovým vrahem, kterého se všichni snažíme už několik měsíců najít. A ještě k tomu se to stalo přímo v policejní budově. Někteří jsou vyděšení někteří zmatení a někteří pouze dělají svojí práci. Strach ovládal tohle město víc než kdykoli předtím. Lidé se báli chodit v noci ven.

Je tohle to co Shadows chtějí? Opravdu je strach lidí jejich cílem? Jsou to snad lidi bez kousku citu? I když dají se Shadows vůbec nazývat lidmi? Jsou to spíš monstra, které ničí lidské sny a bere lidem jejich život. Ty lidé mají rodiny, přátele, vysněnou práci, sny. A oni je během jednoho okamžiku všechny zničí. Co ti lidé při tom cítí? Z každého místa činu je cítit strach lidí, kteří tu o svůj život přišli. Je tam cítit zoufalost a prosby o milost. Ano, tohle všechno jde z místa činu cítit, není to jen pach chladnoucího těla.