WANTED (Larry)

27.PART

Nečekali jste to. Já také ne, nový díl is here. Užijte si jeho čtení.

-

Strnule jsem stál namístě s pistolí v ruce a vytřeštěnýma očima hypnotizoval dveře. Začal jsem pomalu cítit zvratky, které jsem po sobě zanechal na podlaze a utřel si nohu do koberce. Polkl jsem. Musím dát vědět ostatním! Ohlédl jsem se na stůl, mobil tam nebyl. Bože, nechal jsem ho v ložnici. V tu chvíli mi nedošlo, že mi Leo říkal, že už jsou na cestě sem, jelikož jsem byl příliš rozptýlený tím, že je tady se mnou někdo v domě. Pomalu jsem otevřel dveře a nahlédl do tmavé místnosti a mířil pistolí před sebe. Nikdo tu nebyl. Mé tělo se třáslo a studil mě na něm pot. Nechtěl jsem jít dál, ale neodpustil bych si, abych tu jen seděl na zadku a čekal, až ostatní přijedou. Tohle nemám v povaze. Mířil jsem do koupelny, pomalými kroky jsem se blížil a představoval si, co vše se může stát. Koupelna je malá, můžou být vedle dveří, po jejich otevření v klidu vystoupí a střelí mi kulku mezi oči. Anebo se budou schovávat a uvidím je až v odrazu zrcadle, jak mě něčím sejmou. Jsem ospalý. Nemám na to. Možná mám fakt strach, jen si to nechci přiznat, nechci být zabit ve svých spacích trenkách a mít na nohách zbytek zvratků.

Chystal jsem se otevřít dveře od koupelny, ale přerušil mě nějaký zvuk. Prudce jsem se otočil, stále s pistolí před sebou, nikde nikdo. Šlo to z chodby. Přikrčeně jsem tam šel a uviděl siluetu. Srdce mi bušilo jako o závod a chytil jsem pistoli oběma rukama.

„Stůj!" zařval jsem a v tu chvíli se rozsvítilo světlo, které mě oslepilo. Z šoku jsem vystřelil. Ozval se řev a hlasité oddechy.

„Louisi! Louisi, sakra to jsme my!" křičel Leo a po rozkoukání jsem viděl, jak se krčí v rohu.

„Panebože, vystřelil jsem na tebe. Jsi v pořádku?" mnul jsem si oči a tepalo mi ve spánkách.

„Jo, jo jsem." Zvedl se a vydýchával se. Už měl zakryté jen jedno oko. Výstřel musel přivolat ostatní z venku, protože jsem vtrhlo snad celé policejní oddělení.

„Našel jsi někoho?" Chtěl jsem odpovědět zápornou odpovědí, ale všechny nás překvapil zvuk rozbíjejícího okna. Kolegové tam hned vtrhli a mně se zamotala hlava. Okno v pracovně? Tam jsem přece byl. Sledovali mě, jak sleduji jejich video. Stáhnul se mi žaludek a klesl jsem na koleno, vyzvracel jsem na botník a kašlal. Kdybych se líp podíval. Mohl bych je vidět. Anebo být zabit.

-
„Po tom všem, se budeš chovat nevděčně?!" zařval na osobu, ležící zkroucená na zemi. Vysloužil si od osoby nad ní nasupený pohled a odfrknutí. Nevěděl, co mu říkal, ale na tom nezáleželo. Byl naštvaný. Nerad ho tak viděl, cítil se pak vinen. Otřásl se zimou a sledoval, jak odchází pryč. Je zase sám. Nechce být sám. Nechtěl ho naštvat, chtěl jen vidět slunce.

-

Seděl jsem zabalenej v dece na chodbě a držel v rukách kávu. Je mi zle, je mi z nich zle. Mám toho dost, přeju si ať se to co nejdřív vyřeší. Povzdychnul jsem si a tupě zíral před sebe. Viděl jsem hodně mrtvol. Ze začátku jsem brečel, když jsem slyšel jejich příběhy, ze smradu mrtvých těl se mi dělal šoufl. Nedá se říct, že bych si na to zvyknul. Na něco takového se nedá zvyknout. Nejsem otupělý, není to tak, že bych k obětem necítil soucit, cítím. Jenom jsem se naučil, že to nesmím dávat moc najevo, detektiv se nemůže na místě činu rozbrečet, musí si zachovat svoji profesionalitu, chladnou hlavu, popřípadě sdělit smutnou zprávu pozůstalým, prohledat místo činu, vyřešit případ, úspěšně ho uzavřít. Pak až je chvilka na smutnění.

Ale tohle je nekonečný, je to jiné než od případů, co jsme měli. Samozřejmě, že se stále dějí a řeší se, jenom naše oddělení, moji, teda..teď už Liamovi lidé byli vybráni a specializují se pouze na tenhle případ. Dřív to bylo v pořádku, stíhali jsme to, ale postupem času se toho tolik nahromadilo a my byli omezeni pouze na ně. Schopných lidí je to naštěstí dost. Chtěl bych zpátky své místo, ale můžu být rád, že se tu stále můžu potulovat, byť tu má teď slovo Liam. Nemůžou mě jen tak vyškrtnout, strávil jsem nad tím případem rok mého života, celé dny a noci nad tím přemýšlel. Tohle si nenechám líbit. Ale teď jsem na to moc unavený.

„Jak ti je?" přisedl si ke mně Leo s úsměvem.

„Jak je tobě?" poukázal jsem na jeho oko.

„Huh, bolí to jak čert, ale aspoň už nejsem totálně slepý. Ale hlavní otázka je, jak to snášíš ty?"

Pokrčil jsem rameny, jak to snáším? „Leo, sám nevím. Našli nějaké stopy v bytě?" Zakroutil hlavou a upil si své kávy.

„Ale rozmístili hlídku do okruhu 15km." Přikyvoval jsem a upil si kávy.

„Leo, on tam byl se mnou." vzhlédl jsem k němu. „Byl se mnou, když jsem v pracovně."

„Já vím, Louisi." soucitně na mě koukl. „Hlavní je, že se ti nic nestalo" Po chodbě se ozývalo dupání, které se stále přibližovalo. Běžel k nám Finn. Běžící Finn, jaký to pohled.

„Uh, máme-" zadýchaně se předklonil a zapřel se rukama o kolena. „Máme."

„No co máte?"

„Máme nějaké informace ohledně toho videa." Oba jsme zbystřili a vyrazili za Finnem na jeho oddělní.

Netrpělivě jsme čekali, až nám řekne, co jsme chtěli. Chvilku zíral do monitoru a pak si složil hlavu do dlaní.

„Co je?"

„Internetová kavárna. Místo odkud to video bylo poslané."

„Děláš si ze mě-" Otočil jsem se na patě a shodil ze sebe deku. „Uhhh" frustrovaně jsem zavrčel do ruky a dupl si.

„Klid, dělám si srandu." zasmál se. „Je to ještě horší, IP je blokovaná tudíž vůbec netušíme, odkud by to mohlo přijít." S Leem jsme se na sebe bezmocně koukli. „Hele, je taky pravda, že se to dalo čekat. Ten týpek na videu nebyl jako ti, co jsme doposud viděli. Podle mě to je jejich boss nebo něco." nabral si Finn do ruky gumové bonbony a otočil se na nás.

„Boss?" podivil se Leo.

„No jasně. Každej má nějakýho šéfa ne? Navíc je to organizovaná vraždící skupina maniaků, určitě tam je někdo, kdo tam tomu velí a kdo za něj dělá špinavou práci. Beztak si sám ruce neušpiní."

„Tím bych si nebyl tak jistý." Skočil jsem mu do řeči. Chtěli mě zavalit otázkami. „Hned vysvětlím. Matně si vzpomínám na oběť, která se lišila od všech ostatních. Postup vypadal více propracovaně. Jinak než předešlé."

„Ano, přesně tak!" vyjekl Leo. „To odpovídá tvé teorii o „bossovi", Finne. Musí tam být někdo, kdo to řídí."

„A ten někdo rád drží lidi na řetězu. To od něj nebylo moc profesionální." Ušklíbl se Finn.

„Potřebujeme víc. Potřebujeme víc vodítek." Povzdychl jsem si. A jako na zavolanou Leovi někdo zavolal.

„Prosím, detektiv, Jerry." Přikyvoval. „Uhum, vážně? Poslali jste to do laborky? Dobře, ano, dobře. Nashle." Típl to a vložil mobil do kapsy. „Dobrá zpráva." Usmál se na mě.

„No co? Povídej!"

„Našli vzorek krve kousek od tvého domu."

„To může patřit komukoliv." Zakroutil jsem hlavou.

„Je to čerstvé, Louisi a hodí se nám vše. Tohle může být velký krok!" jásal Leo.

„Anebo velký neúspěch." Zničil jsem mu svým pesimismem jeho nadšení.

Doufám pro tu první možnost.