WANTED (Larry)

13.PART 1/2

Pevně ho držím u sebe a konejšivě ho hladím po vlasech. „Co jsi to chtěl proboha udělat?" zašeptám do jeho ramene a on se ke mně zoufale tiskne.

Probudí mě velká rána a rozlepím od sebe ztěžklá víčka. Všechny svaly mám ztuhlé a cítím se, jako by mě přejel náklaďák. Minulé dvě noci byli snad nejdelší v mém životě. Poslední dva dny mě na nohou držely velké dávky kofeinu a energetické nápoje. Kdy jsem naposledy spal v posteli? Narovnám se na kancelářské židli, na které jsem minulou noc usnul a rozhlédnu se kolem sebe. Rukou srovnám papíry, které mi sloužily jako polštář a zívnu.

Bruneta v kalhotovém kostýmu, která před chvilkou hodila krabici plnou papírů na stůl, mi věnuje pohled se zdvihnutým obočím a beze slova odejde pryč. Už se těším, až bude ostatním vyprávět, jak jsem se rozvaloval po stole. Zakroutím nad tím hlavou a promnu si spánky. Aspirin. Řeknu si v duchu a natáhnu se pro tašku položenou vedle mé nohy. Vytáhnu z ní malou krabičku a z blistru vymáčknu jeden prášek, který bez zapití spolknu. Podívám se na hodiny a zjistím, že je něco kolem poledne. Jak dlouho jsem spal?

„Ah, šéfe vy už jste vzhůru." Ozve se za mnou Leo a věnuje mi úsměv. Věnuju mu krátký pohled a mnu si spánky.

„Kdy jsem-?" zeptal jsem se a krátce potom se ozval můj hladový žaludek. „Ehm, promiň." Pousměju se.

Leo se krátce zasměje a zakroutí hlavou. „To je v pořádku. Zrovna nám chlapi z IT oddělení přišli sdělit, co našli v Sha- uh...Hunterově počítači a krátce potom jste usnul. To bylo něco kolem druhé hodiny ráno."

„To tu byli tak pozdě?" Leo přikývl a upil si z kafe, které si přinesl.

„Jakmile jsme jim ten počítač dali, tak se od toho ani neuhnuli. Říkali, že něco takového nepočká do rána."

„No jo. Lidi z IT oddělení vždycky odváděli dobrou práci." Leo se usmál a kousl si do toustu.

„Chcete taky?" natáhl k němu krabičku s tousty. Zakroutím hlavou. „Ale no tak šéfe, nestyďte se." S poděkováním si jeden vezmu a s chutí se do něj zakousnu. Zadívám se z okna a sleduju, jak kapky deště mlátí o parapet. Ani jsem si nevšiml, že prší. Znovu si ukousnu a povzdychnu si. Před očima mám pořád obrázek padajícího těla. Jak někdo tak mladý mohl zabít tolik lidí? Nebylo mu ani pětadvacet. Necítím k němu žádnou lítost. Ano je smutný, že někdo umřel, ale tenhle hajzl si nic jinýho nezasloužil. Pobyt ve vězení by pro něj byl málo. Možná to ode mě zní hnusně, ale tohle si zasloužil.

„Nad čím přemýšlíte?" vyrušil mě z mého přemýšlení Leo a lehce sebou trhnu.

„Co? Uh...nad ničím. Jen jsem se tak koukal z okna." Mladík přikývl, i když věděl, že lžu. Prohrábl si vlasy dozadu a napil se kafe. „Kde je Zachary?" optám se, abych změnil téma, a zívnu.

„Před chvíli jsem mu psal, měl by tady být do půl hodiny." Přikývnu a zkontroluju mobil, jedna nová přijatá zpráva. Od Harryho. S lehkým úsměvem na tváři si jí přečtu. Píše jestli se dnes může stavit, rychle mu odepíšu a mobil zaklapnu a dám zpátky do kapsy. „Píše Liam?" zakroutím hlavou a odkašlu si. Liam se mi od té naší „hádky" neozval. Nemusí mi psát ani volat, ale do práce by sakra chodit mohl. Nechci potom poslouchat kecy nadřízeného o tom, že mám nezodpovědný tým. „Zkusím mu zavolat."

Jakmile vytočí Liamovo číslo, tak se otevřou dveře. My o vlku. Liam vejde do místnosti, sedne si na své místo a položí tašku, co měl přes rameno na stůl. Leo to típne a uklidí si mobil. „Někdo ti vytrhl jazyk?" zavtipkuje Leo a nadzvedne obočí.