WANTED (Larry)

18.PART

Jediné, co jsem slyšel, bylo nesrozumitelné mumlání a kroky, rozléhající se po místnosti. Tiše jsem sykl, když mi projela bodavá bolest spánky a nechal jsem zavřené oči. Bylo to, jako kdyby mi do hlavy zabodávali nože ostré jako břitva. Chtěl jsem se za ní chytnout, ale nemohl jsem dát ruce od těla. Huh? Co se to děje? Kde to jsem? Konečně se od sebe pokusím odlepit oči. Vidím rozmazaně, ale siluet lidí si všimnu. Kdo jsou ti lidé? O čem se to baví?

„Je vzhůru." Uslyším ženský hlas a snažím se pohledem zaostřit. Bledá tvář, černé vlasy. Víc toho nedokážu rozeznat, protože mi do výhledu vstoupí nějaký muž. Vzhlédnu k němu a cuknu sebou.

„Harry?" zašeptám a osoba přede mnou mě něčím přetáhne po hlavě. Ty zelené oči.

Pohled třetí osoby.

„Šéfe, vyslýchání skonči-" zasekl se, když zjistil, že je kancelář prázdná. Leo se nechápavě rozhlédl po místnosti. Myslel si, že tu šéf bude. Kam by jinam šel? Je možné, že šel domů? Mladík si povzdychl a posadil se na židli. „Nic z toho, co mi tu vykládáte nevím!" Vzpomněl si na jednu z vět, kterou pronesl Harry a zadíval se na strop. Mohl tomu věřit? Může předpokládat, že osoba, kterou vyslýchali, je nevinný člověk? Určitě by mohl kdyby...

-Před půl hodinou-

„Už víme, komu patří otisky." Harry sebou trhl a zadíval se na Liama držící v ruce nějaké papíry. Leo též věnoval svůj pohled Liamovi, ale pak zas spočinul na muži krčící se u stěny. Vyslýchaný nemohl vstát ze židle, tak proč to jemu dovolí?

„Komu patří?" zeptal se Leo a založil si ruce na hrudi.

„Osobě před tebou." Leo se upřeně zadíval na osobu před ním a zvážněl. Harry těkal očima po místnosti a složil si hlavu do dlaní.

-Současnost-

Kdyby se tohle nestalo, mohl by si stále myslet, že je nevinný? Otisky na notebooku, lživá výpověď, zbraně. To všechno byly velmi přesvědčivé důkazy, ale jedna věc mu nešla do hlavy. Opravdu by Shadow zanechal otisky na něčem tak důležitém? Opravdu by měl zbraně jen tak pohozené ve skříni? Opravdu by věřil, že se na něco takového se nepřijde? Vždycky si představoval Shadow jako organizovaného. Organizovaný sériový vrah. Vždy pečlivý, místo činu vždy čisté. Už jen chyběly tři místa pro provedení vraždy. Místo únosu, místo, kde svou oběť zavraždí a místo, kde se najde mrtvola. Leo se teď na chvíli zarazil, otevřel svůj pracovní notebook a projel nějaké věci.

Myslel si, že se to nikdy neobjevila, ale opak byl pravdou. Jeden takový případ byl před dvěma měsíci. A...pak před čtyřmi, šesti, osmi. Všechny tyto případy se liší od těch nynějších. Tyhle mají takovou tajemnější a děsivější auru. Dalo by se říci, že tyhle Shadows jsou oproti tomuto pouze figurkami na šachovnici. A tento je hráč. Hráč, co ovládá figurky. Leo vytřeštil oči. Že by právě odhalil bosse Shadows? Srdce mi začalo být rychleji a sám pro sebe se musel zasmát. Miluju tuhle práci. Pomyslel si a pohlédl na hodiny. Už uběhlo dvacet minut a šéf tu pořád není. Sáhl po mobilu a vytočil jeho číslo.

„Volaný účastník je dočasně nedostupný, prosím zavo-" típl hovor a povzdychl si. Třeba opravdu odpočívá doma. Byl to pro něj velmi stresující den. Jeho pohled spočinul na fotografii vykukující ze složky. Lillian Marková. Se skousnutým rtem otevřel na notebooku nový panel a napsal do vyhledávání: ‚Lillian Marková'. Chtěl stisknout enter, ale stránka se mu nenačetla. Svraštil obočí a místnost zhasla. Podíval se z okna a všiml si blesků v dáli. Musel vypadnout proud. Z nějakého důvodu se nemohl hnout z místa. Copak ho vyděsí trochu tmy? Tma někdy dokáže být děsivá, ale děsivější je to, co se v ní skrývá.

-
Minulé činy vám pomohou objevit ty budoucí. Henry Westley Tyson, Anna Fletcher, Robert Adkins, Olivia Judy Marley, Leah Brittany William, Derrick Trancy. Henry, Anna, Robert, Olivia, Leah, Derrick.

Henry
Anna
Robert
Olivia
Leah
Derrick = Harold.

Louis sebou trhne a zmateně se rozhlíží kolem sebe. Co to sakra bylo? Pomyslí si a těžce oddychuje. Po chvilce Louis zjistí, že není tam, kde se nacházel předtím. Nyní byl na vlakovém nádraží a ležel na lavičce. Vyděšeně vyskočí na nohy, což se mu však vymstí, zamotá se mu hlava a spadne na zem. Uslyší malé křupnutí a křečovitě zavře oči, když se opět dostaví ukrutná bolest hlavy. Povolí všechny mimické svaly, aby se bolest snížila, avšak marně. Převalí se na záda a dívá se na velké hodiny ukazující něco kolem druhé hodiny ráno. Jak jsem se sem dostal? Pomyslí si.

S bolestným syknutím se posadí a chytne se za hlavu. Hlava ho bolí jako čert a má pocit, že mu každou chvíli praskne. Podaří se mu posadit, otočit se a posléze se zády opřu o lavičku. Jeho pohled spočine na osobě sedící na protějším nástupišti. Chytne se ze zadu za hlavu a podívá se na své prsty. Krev? Nahmatá to místo znovu. Už je zaschlá. Též nahmatá bouli, které když se dotkne tak znovu bolestně sykne.

„Bože." Zasténá bolestně a až teď si všimne, že má křuplou sádru. „Skvělé." Zašeptá a znovu se podívá na osobu, která tam pořád sedí. Snaží se tu bolest rozdýchat, ale moc se mu to nedaří. Nevnímaje, že osoba vstala a odchází, se pokusí nahmatat mobil v kapse. Po několika nevydařených pokusech ho vytáhne a otevře.

„Vypadáte, že potřebujete pomoc." Ozve se vedle něj mužský hlas a on k němu pomalu vzhlédne. Byl to nějaký postarší muž, který se na něj celkem přívětivě koukal. Natáhl k němu ruku, aby mu pomohl vstát, ale Louis jí zadýchaně odmítnul. „Krvácíte."

„Už ne." Řekl tiše Louis a ukázal na temeno hlavy.

„Ale ne, tady krvácíte." Ukázal na Louisovo čelo a ten se na muže nechápavě ohlédl. Přiložil si prsty k čelu a opravdu krvácel.

„J-Já-" řekl Louis a zatočila se mu hlava. Ano, opravdu se mu motala hlava, byť seděl.

„Pane, potřebujete pomoc." Poklekl si k němu muž a rukou se chytil lavičky.

„To je dobré." Hlesl zase tiše Louis a podepřel si prasklou sádru.

„Spíš bych měl zavolat záchranku." Strachoval se pán a díval se na Louise.

„Jste moc hodný, ale-" nedořekl, nadechl se a znovu začal. „Jste moc hodný, ale zvládnu to sám."

„To můj kolega říkal taky těsně před tím, než ho střelili." Louis k němu vzhlédl a uslyšel, jak mu vyzvání mobil.

„Vezměte to prosím." Hlesl Louis a podal pánovi svůj telefon. Tiše oddechoval a snažil se nevnímat bolest prostřelující skrz spánky.

„Prosím? Telefon...?" podíval se muž na Louise.

„Louis Tomlisnon."

„Telefon Louise Tomlinsona. Jsem Jack Mark, našel jsem ho zraněného na nádraží. Ano je při vědomí." Pán zakryl rukou telefon a šeptl směrem k Louisovi. „Volá vám nějaký pan Leon Jerry. Znáte ho?" Louis přikývl a jeho zorné pole se začalo rozmazávat. „Pane?" řekl muž směrem k Louisovi. „Pane?!"

A to bylo poslední, co Louis slyšel těsně předtím, než ho obklopila tma.