WANTED (Larry)

10.PART

Po čtyřech dnech mě konečně pustí z nemocnice a já můžu jít domů. Ty čtyři dny mi připadaly jako věčnost. Liam tam za mnou každý den chodil, aby mi sdělil, co je nového. Strašně mě štvalo, že nemůžu jít do práce, ale teď je to konečně za mnou. Čekám před nemocnicí na Liama, který mě tu má vyzvednou, a společně vyrazíme do práce. Měl bych odpočívat, ale copak si to můžu dovolit? Z dálky uvidím Liamovo auto, podívám se na svou ruku a zamračím se. Jsem na sebe naštvaný, ale zároveň jsem docela spokojený s tím, co jsem našel.

„Hej, nastup!" křikne na mě Liam, trhnu sebou a vlezu do auta. Zapnu si pás a koukám před sebe. „Jsi v pořádku?"

„Jo, pojďme odsud vypadnout." Chvíli na mě kouká, ale pak se konečně rozjede. Koukám se z okna šedé ulice plné lidí a povzdychnu si. Opřu si hlavu o sklo a zavřu oči. Myslím, že trošku spánku by neuškodilo. Měl bych pak dát vědět Harrymu, aby věděl, že už mě pustili. Taky se u mě párkrát stavil, ale nevypadal moc dobře. Vypadal jako by ho něco trápilo nebo užíralo? Nebo se mi to také mohlo jen zdát.

„Hej, Louisi posloucháš mě?" Okřikl mě Liam a já prudce otevřel oči. Ani jsem si nevšiml, že na mě mluvil.

„C-Co je?" podívám se na něj a on jen zakroutí hlavou.

„Říkám, že jsou dvě nové oběti." Soustředěně kouká na silnici před sebou a objeví se mu malá vráska na čele.

„Kdo, kdy, jak?" zeptám se a opřu se loktem o dveře auta.

„Robert Adkins, 19. března, byl uškrcen a když jsme ho našli, tak byl přikrytý dekou." Proč by ho Shadow přikrýval dekou? Nechápavě nad tím zakroutím hlavou a dál koukám z okna. „Olivia Judy Marley, 20. března, byla zastřelena a domníváme se, že pachatel byl výš než ona. Jako kdyby střílel z nějaké budovy." Na chvíli ztuhnu. Ale tohle už se stalo...V ten den, jak jsem málem přejel Harryho. Na střeše byl Shadow. Ne nebyl to ‚on', ale ona. Po té jsem na střeše našel ženský náramek.

„To byla určitě ta ženská!" podívám se na Liama.

„Jak si můžeš být tak jistý?" krátce se na mě podíval. Řekl jsem mu vše, co jsem si před chvílí myslel. Bedlivě mě poslouchal a občas přikyvoval hlavou. „Takže myslíš, že má každý v uvozovkách svůj styl zabíjení?"

„Je to možné. Ta žena zabíjí z vyšších budov a u těch ostatních to musíme ještě zjistit." Liam přikývl a povzdychl si.

„A pak, že ti to nepálí." Krátce se zasmál a šťouchl mě do ramene

-
„Měl někdo z nich nějakou rodinu?" optal se jeden z mých kolegů a srovnal papíry ležící před ním na hromádku.

„Olivia Marley má bratra, ale ten sedí za mřížemi, její rodiče se zahynuli při autonehodě a manžela ani děti nemá. Robert Adkins má nevlastního bratra-" Leo se odmlčel a propaloval pohledem papír v jeho ruce. Leon nastoupil nedávno, ale rychle si na pracovní tempo a musím přiznat, že se mu docela daří. Je to mladý kluk, takže z něho vyzařuje nadšení a zvědavost.

„Pokračuj. Jak se jmenuje jeho nevlastní bratr?" zeptal se netrpělivě Liam a ťukal tužkou do stolu. Strašně mě to deptalo, ale jen jsem tam v tichosti seděl a poslouchal.

„Její nevlastní bratr je Horan." Hlesl po nějaké chvíli Leo a všem v místnosti věnoval přímý pohled do očí. Před očima se mi vynořily fotky, které jsem našel v té místnosti. On musí být ten druhý kluk vedle Horana na té rodinné fotce.

„Jak to, že mi při zatýkání Horana nikdo nenahlásil, že má příbuzného? Říkali jste, že jste žádný nenašli!" řeknu možná o něco hlasitěji, než jsem chtěl a všichni v místnosti se na mě podívají.

„T-Také je to pro nás novinka." Promluví za všechny Leo a sklopí pohled. „V záznamech bylo, že jeho rodiče někdo zavraždil, ale o žádném bratrovi nebylo ani zmínky." Odkašlal si a sedl si zpátky na židli. „Uhh je blbé, že jsme to objevili až teď. Mohl by nám poskytnout nějaké informace, ale to je teď jedno, protože je mrtvý." V hlavě si znovu představím fotku dvou malých chlapců s jejich rodiči a zavřu oči. Na druhé straně byla nějaká adresa. Nedokážu si ji vybavit, ale určitě bych ji poznal, kdyby o ní někdo mluvil. Škoda, že nemám tak dobrou paměť, jak bych potřeboval.

„Nespi Louisi." Okřikne mě Liam a hodí po mě tužku, se kterou několik minut otravně ťukal do stolu. Pobaveně nade mnou zakroutil hlavou a sdělil ostatním mé poznatky ohledně Shadows. Například to, že jich je pět.

„Šéfe, vážně jste si jistý, že jich je pět? Tedy nyní už čtyři bez Horana." podívá se na mě udiveně Leo a podepře si bradu rukou.

„Našel jsem fotku, na které bylo pět lidí. Čtyři kluci a jedna dívka. Ze zadu na fotce bylo napsáno ‚Bingo'. Fotka byla už docela vybledlá, ale nápis se mi zdál čerstvý, takže myslím, že to tam někdo napsal nedávno. Našel jsem několik dalších fotografií. Pak tam byla fotka, na které byl muž se ženou a dvěma malými chlapci. Jeden z nich je na sto procent Horan, ta podoba byla velká a domnívám se, že ten druhý kluk byl jeho nevlastní bratr Robert." Všichni mě bedlivě poslouchali a upřeně na mě koukali. Polkl jsem a odkašlal si. „Ze zadu na fotce byla nějaká adresa, kterou si už bohužel nepamatuju, ale určitě bych ji poznal."

„Páni jste dobrý, šéfe." Usmál se na mě Leo a upil si kávy.

„Zas tak moc jen toho nezjistil. Jediné, co vím je, že Shadow má velkou sílu." Krátce se zasměju a podívám se na svou ruku. Po chvíli se do kanceláře vřítí zadýchaný muž v šedém obleku, který vypadal, jako kdyby právě uběhl maraton.

„Stalo se něco Zachary?" stoupl si Liam a všichni věnovali našemu zadýchanému kolegovi pohled.
Po sdělení toho, co se stalo, se všichni tvářili překvapeně a v Leových očích jsem viděl i lehký náznak strachu. Všichni ztuhli a ani se nehnuli, dobrých několik minut nikdo nepromluvil ani slovo a v místnosti převládalo hrobové ticho. Dokud jsem zdravou rukou naštvaně netřískl do stolu.

-„Jak to myslíš, že se vrací?" optala se zmateně dívka krčící se na kraji pohovky a nervózním pohledem těká mezi ostatními.

„Utekl. " Ozval se hlas, který se může zdát jemný a přívětivý, ale jeho majitel takový rozhodně není. Majitel tohoto hlasu přistoupil blíže k muži, který stál vedle něj a byl o hlavu vyšší než on. Vzhlédl k němu a upřeně na něj koukal.

„Dalo se to čekat, že se ten sráč odtamtud dostane." Ozval se o něco hrubší hlas a po té se jen ozvalo lehké křupání kloubů jeho pravé ruky. Dívka jen zalapala po dechu a podívala se na muže stojící před ní. „A jde si pro tebe." Ukázal prstem na muže v rohu místnosti, který k němu vzhlédl nepřestávaje se houpat dopředu a dozadu. Díval se na ně temnýma očima a výrazem, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Jeho pohled naháněl hrůzu a dívce z toho přeběhl mráz po zádech. -