WANTED (Larry)

3.PART

*Louis' POV*: Mezi prsty držím cigaretu a se zrakem upřeným z okna nasaju škodlivý kouř do plic. Chvíli ho v sobě držím a pak ho vydechnu a povzdychnu si. Pořád sám sebe proklínám za to, co se včera stalo. Kdybych přišel dřív, tak by ta žena ještě žila. Nebo...by nežil ani jeden z nás. Je záhadou jak mohl pachatel z místa činu tak rychle zmizet. Během jedné vteřiny se vytratil z mého dohledu. Člověk by si myslel, že má nadlidské schopnosti, ale věci jako nadpřirozeno neexistuje. Nebo...? Ne, je to naprostá hloupost.

„Zase kouříš na záchodech?" ozval se za mnou známý hlas. Věnoval jsem Liamovi lehké přikývnutí a díval se dál z okna. Představil jsem si jeho typický úšklebek a on se mezitím vedle mě opřel o zeď. Z kapsy šedých kalhot si vytáhl krabičku cigaret a jednu si z ní vzal. „Nemáš?" nemusel říkat, co hned mi bylo jasné, na co myslí. Podal jsem mu zapalovač a on mi poděkoval.

„Pořád tě to štve?" Znovu přikyvuji a popotáhnu z cigarety. „Notak Louis, ty za to nemůžeš."

„Můžu, kdybych tam nepřišel dřív, tak by byla ještě živá." Sklopím pohled a hypnotizuji špičky svých bot. „Jsem neschopnej."

„Sakra Louisi přestaň!" okřikl mě Liam a tím si vysloužil můj pohled. „Přestaň se tady obviňovat a radši se soustřeď na případ." Liam měl pravdu. Vlastně jako vždycky.

„Jo, jasně. Promiň." Nedopalek cigarety jsem hodil do koše, Liam udělal totéž a podíval se na mě. „A ten svůj poker face si nech na jindy, jelikož Denisa na tom útržku našla stopy DNA."

„Tak to skvělé a ví, komu patří?"

„To mi neřekla, ale pojďme za ní oba." Přikývnul jsem a společně jsme opustili pánské toalety. Nastoupili jsme do výtahu, který byl hned naproti, a stiskl jsem tlačítko s číslem 3. Celou dobu ani jeden z nás neřekl ani slovo jen jsme vedle sebe stáli. Ozvalo se cinknutí, které oznamovalo, že výtah je na místě. Chvíli poté se ozval zvuk, který oznamoval příchozí zprávu. Zastavil jsem se a vytáhl ho z kapsy a zprávu si přečetl. Psala mi sestra o tom, že se stále nenašel vhodný dárce pro naši mamku. Selhávala ji ledvina, ano s jednou ledvinou se dá žít, ale problém je v tom, že ta jedna jí už selhala dřív a teď pomalu i ta druhá. Její stav je špatný a nezbývá nám nic jiného, než doufat. Se sestrou jsme šli na testy, abychom zjistili, jestli nemůže být vhodný dárce někdo z nás, ale...bohužel.

„Tak jdeš?" Houkl na mě Liam, který byl už u dveří od laborky.

„J-Jo promiň." Společně jsme vešli do místnosti a pozdravili jsme Denisu, která právě něco rovnala do polic.

„Oh, ahoj. Ani jsem si vás nevšimla." Slezla ze stoličky a přišla k nám. „Jdete ohledně toho DNA, že?" odpovědí jí bylo naše přikývnutí. Došla si ke stolu pro nějakou složku papírů, kterou po nás hodila a my ji následovně otevřeli. „DNA patří Niallovi Horanovi, 24let bez žádného přestupku, tedy...až doteď."

„A máme tě." Pronesl Liam s úšklebkem na tváři, podívali jsme se na sebe a pak na usmívajícího se blonďáka na fotce. Shadow...prohrál jsi.

-EVENING-
S Liam jsme seděli naproti Horanovi, který koukal, jakoby skrze nás pro jistotu u dveří stál jeden z policistů, kdyby se pokusil o útěk. A za „zrcadlem", které bylo za námi, bylo mnoho dalších lidí, kteří nás odposlouchávali.

„Můžete nám říct, kde jste byl 7. února okolo půl dvanácté večer?" pronesl tvrdým hlasem Liam.

„Doma."

„Nelžete." Hlesl stejným tónem hlasu Liam a propaloval mladíka pohledem. Jak někdo jako on může zabíjet lidi? Vlastně...nevíme, jestli to byl skutečně on, musíme to ještě prověřit, ale myslím si, že DNA na místě činu mluví za vše. Blonďák protočil očima a se zkříženýma rukama na prsou se opřel o židli.

„Nikoho jsem nezabil." Odsekl a dál koukal do blba.

„Na místě činu bylo, nalezeno vaše DNA." Vložil jsem se do toho a hodil na stůl útržek látky z kabátu. „Je vám tenhle vzor povědomí?" mlčel. Nesnáším, když neodpovídají na naše otázky. „Ptám se vás, jestli je vám to povědomí?!" zvýšil jsem hlas a upřeně na něj koukal. To samé udělal on. Upřeně se mi díval do očí. V těch jeho bledě modrých byl vidět vztek.

„Ano, je."

„A z vašeho oděvu?"

Chvíli se odmlčel a pak pravil: „Ano." Přiznal se, ale...proč se usmívá, když si právě vysloužil doživotní pobit ve vězení? „Stejně nás neporazíte." Šeptl tiše a zákeřně se na nás usmál a my ho nechali samotného v zamčené místnosti, přešli jsme do další a pozorovali ho za sklem. Díval se přesně na nás. Jeho pohled mi byl nepříjemný. Jak to sakra myslel nás? Ono je jich víc?!
"P-Počkat mám na něj další otázku."

S Liamem jsme se vrátili zpátky za ním a usedli zpátky na místo.

„Kde jste byl 9. února kolem sedmé hodiny večer?" Jen lhostejně pokrčil rameny. „Nepamatujete si snad, co jste dělal včera? Tak já vám to připomenu. Včera jste zavraždil nevinnou ženu a z místa činu jste-" nenechal mě dokončit větu.

„To jsem neudělal!" Do místnosti vtrhl jeden z mých lidí a naše pohledy byly upřené jen na něm.

„Šéfe, byla nalezena další oběť!" překvapeně jsme se na sebe s Liamem podívali. Blonďák se rozesmál hlasitým a skoro až šíleným smíchem. S překvapeným výrazem jsme se na něj všichni podívali, a když se přestal smát, tak nasadil temný výraz a se zlomyslným úšklebkem pronesl:

„Vidíte, já říkal, že nás nezastavíte."