WANTED (Larry)

26.PART

Zachary byl nyní vyslýchán Liamem a několika dalšími, pro mě neznámými, muži. Přehrával jsem si stále dokola to video, ale upřímně. Docela mi z toho běhal mráz po zádech. Několikrát jsem se zastavil u té části, kdy se Shadow usmál. Když si odmyslíte všechny ty okolnosti, tak ten úsměv vypadá docela mile a přívětivě. Vlastně mi přišel lehce povědomý. Ale ne, Louisi. Dost. Vím, že vidíš Harryho už skoro ve všem, ale teď už ho vidíš i ve vrahovi? A vážně teď o sobě mluvím ve třetí osobě? Otočil jsem se na kancelářské židli a rozhlédl se po místnosti. Leo s Finnem nejspíš něco probírali a mohl jsem si povšimnout, jak se několikrát Leův obličej zkřivil do bolestné grimasy. Muselo to bolet jako čert, ale i tak na sobě nedával skoro nic znát. Na zlomek vteřiny jsem ztuhl, když Leovi po tváři stekla krev. Vyskočil jsem ze židle a oba se na mě podívali. Huh? Žádnou krev na obličeji neměl.

„Děje se něco?" pronesl Leo a opřel se rukama o stůl. Zakroutil jsem hlavou, ale pak mi došlo, že to stejně nevidí, takže jsem musel slovně odpovědět.

„Už se zjistilo, odkud bylo to video odesláno?" S odkašláním jsem se otázal Finna, který stále ujídal z pytlíku s gumovými medvídky. To už má další balení anebo furt jí to samé?

„Ještě ne, ale pracuje se na tom. Do hodiny to máme. Mezitím se padej vyspat." Pronesl s plnou pusou.

„Huh?"

„Říkám, že se máš jít vyspat. Vypadáš otřesně." Zopakoval o něco zřetelněji a hodil si další kus do pusy.

„Bez tebe bych to nevěděl." Mumlal jsem si pro sebe a sklopil hlavu.

„Chceš odvézt?"

„To bys byl hodný." Pokusil jsem se zkřivit rty do úsměvu, ale nejspíš to vypadlo komicky.

-
Měl jsem co dělat, abych cestou autem neusnul. Snažil jsem se nějak zabavit a tak jsem zkoumal Finnovo auto. Na zrcátku mu visel přívěšek s nějakým symbolem a popravdě? Měl tady docela bordel. Začal mi vyprávět nějakou historku, které určitě byla vtipná, ale na smích jsem byl moc unavený a hlavně jsem ho vůbec nevnímal. Cítil jsem se hodně zatížený a unavený. Opřel jsem se hlavou o dveře auta, o které jsem se vždycky lehce praštil, když Finn najel na něco vrchovatého. Moje myšlenky byly jako tekoucí řeka, bylo jich tolik a jedna druhou překrývaly, že jsem ve výsledku nebyl schopen myslet vůbec na nic.

„...a pak jsem mu řekl-" zarazil se vysmátě a jeho pohled spočinul na mně. „Vy jste mě neposlouchal co? Uhh, chlape. A toto byla tak dobrá story. No nic. Teď už ztratila na kvalitě." Bouchl si rukou do volantu a napil se plechovky, kterou měl mezi sedadly. Nechci vědět, jak dlouho tu byla.

„Jak můžeš být tak v pohodě?" hlesl jsem směrem k němu a ochladil si rukou čelo.

„Antidepresiva, pane, antidepresiva." Zasmál se a koukl na mě. „No to zas nebudu přehánět. Ze začátku je to svinstvo, to vám povím, ale později si na to vaše tělo zvykne, takže to pak začne mít nějaké ty účinky no. Ale rozhodně to nejsou žádný boží zázraky, dobře? Ale jak vás tak pozoruju, tak vám by se zrovna nějaké ty pilule hodili."

„Za jak dlouho zaberou?"

„Uhh, tak je to individuální. Ale tak za dva maximálně tři týdny by to už mohlo něco dělat."

„Tolik času nemám." Odvětil jsem a držel si sádru.

„Když už ne to, tak si aspoň za někým zajděte-. Kam čumíš, ty debile!" křikl na nějakého řidiče a ukázal na něj nemilé gesto. „V přihrávce mám vizitku jedné ženské, ke které chodím. Klidně si ji vezměte, už to nepotřebuju." Sám sebe jsem přinutil, abych přihrávku otevřel. Vizitka tam byla, ale můj pohled spíš spadl na zbraň, které se tam jen tak povalovala. Tímhle si samozřejmě Finn vysloužil můj pohled. „Nikdy nevíte, kdy se něco stane." Podal mi vizitku a přihrávku zaklapl.

„Vždyť nic neříkám. A já mám zrovna, co říkat."

„Huh?" koukl na mě a já mu odhalil zbraň schovanou v bundě. Jeho výrazem mě donutil k lehkému úsměvu a dál se věnoval řízení.

-
„Nelíbí se mi tu." naznačil a rozhlédl se po špatně osvětlené místnosti. Tohle ukázal těsně předtím, než mu byla nasazena pouta. Mlčky vzhlédl k osobě a zamračil se. Ta mu věnovala krátký úsměv a odešel pryč z místnosti. Nezbylo mu nic jiného, než se svalil na zem a přitáhl si nohy k tělu. Štípalo ho skoro celé tělo a zmizel mu cit z konečků prstů. Otevřel ústa do němého výkřiku a přemýšlel, zda se k tomu odhodlat. Nakonec se zhluboka nadechl a zakřičel. Bohužel to křik nepřipomínalo, což on nevěděl. Nechtěl být zase sám.
-

Ucítím, jak se pode mnou postel prohnula a rozespale se otočím na druhý bok, pomalu otevírám oči, při čemž spatřím něčí siluetu a chci se prudce posadit.

„Shh." Zakryje mi někdo pusu a já rychle zamrkám a spatřím známou tvář.

„Harry?" sundá ruku z mé pusy a lehce se pousměje. „C-Co tady děláš? Co se to-? Je tohle sen?" s úsměvem přikývne a promnu si oči. „Moc mi chybíš, Harry." Hlesnu a nespouštím z něj oči.

„Já vím." Pohladí mě po tváři a přisedne si blíže. „Brzy snad budeme spolu." Obejmu ho a nechám po mém obličeji stékat slzy. Přišlo mi to tak reálné. Opravdu mi to připadalo, jako by tu byl. Nasál jsem ho vůni a zdravou ruku mu vpletl do vlasů. Po chvilce se odtáhl a soucitně se na mě kouknul.

„Musím jít."

„A-Ale-" přiložil mi prst na rty a vtiskl mi krátký polibek na čelo.

„Nemám moc času, Louisi." Položil mě zpátky do peřin a přikryl mě. „A teď spi. Musíš si odpočinout." Přikývl jsem a pomalu zavřel oči.

-
Na nočním stolku mi zvoní mobil oznamující příchozí hovor. Frustrovaně vydechnu a natáhnu se na pro něj. Na tváři cítím zaschlé slzy, to jsem brečel ze spaní? Přijal jsem hovor, aniž bych se podíval, kdo volá.

„Louisi?" ozvalo se hned po mém přijetí.

„Leo?" posadil jsem se a podíval se na hodiny.

„Koukni se na email. Hned."

„Jo Leo, pak se kouknu jen se-"

„Hned, Louisi. Jsme na cestě k tobě." Zavěsil. Co? O čem to mluví? Proč ke mně proboha jedou? S povzdychnutím jsem vstal z postele a šouravými kroky došel do mé „pracovny". Několik minut jsem čekal, než se počítač zapne a přihlásil jsem se na email. Otevřel jsem email od Lea, u kterého byla i příloha.

Obdrželi jsme email od neznámého uživatele, který se nyní prověřuje. Jak místo odeslání, tak jeho majitel. Zatím nemáme nic, co bychom ti mohli říct. Jediné, co ti teď řekneme je, abys nepanikařil. Když čteš tento email, jsme už na cestě k tobě.

Co? Proč nemám panikařit? Otevřel jsem přílohu a čekal, až se stáhne. Bylo to krátké video. Zarazil jsem se a cítil jsem, jak se mi zrychlil tep srdce, jelikož jsem věděl, že je to od Shadows. Klikl jsem na play a už teď se mi dělalo zle. Nejdřív byla tma, ale pak odkryl objektiv. Ozývaly se jak tiché kroky a pohled na byt. Tak počkat. Tohle je mi nějaké moc povědomé. Stáhlo se mi hrdlo a srdce mi bilo jako zvon. Je to snad- V rohu nahrávky se objevila ruka v černých rukavicích, otevírající dveře od pokoje. Byl to někdo spící v posteli. Byl jsem to já. S otevřenou pusou a zatajeným dechem jsem sledoval video a polil mě pot. Osoba se ke mně přibližovala a já už to nevydržel a vyzvracel se na zem. Ohlédl jsem se na video a sledoval, jak mi osoba vjela do vlasů a pohladila mě. Chytl jsem se za vlasy a se slzami v očích se za ně zatahal. Byli tady. U mě doma. Možná tu pořád jsou. Zmocnil se mě strach a mou mysl zaslepila panika. Nevnímajíc, že jsem šlápl do svých vlastních zvratků, jsem se rozeběhl k nočnímu stolku, ze kterého jsem vytáhl pistoli. Roztřepanýma rukama jsem držel zbraň a uslyšel nějakou ránu.

Někdo je se mnou v domě.