Forever? Forever. /Niall Horan/

9. kapitola

"Potřebujete ode mě ještě něco?" zeptal se mě na poslední otázku.

"Ne, děkuju vám ještě jednou," koukla jsem se na něj a viděla jsem už jen, jak otevírá dveře a mizí v chodbě. 

________________

Proč se všechno muselo tak pokazit? Vždyť už se zdálo, že bude všechno v pohodě.. Ale já jsem zapomněla, je to můj život a v mým životě nikdy není nic v pohodě.

Do pokoje přišla sestřička s lékama a snídaní. Nechtěla jsem jíst. Neměla jsem ani hlad a ani chuť. Nemůžu normálně žít a dělat jakoby nic když člověk, na kterým mi záleží ze všeho nejvíc leží o patro výš v kómatu.

"No tak, slečno, snězte aspoň ten jogurt," přesvědčovala mě sestřička a já jí obdivuju, že má se mnou tolik trpělivosti.

"Nemůžu jíst, chápete to? Můj přítel leží v kómatu! Já nemůžu dělat jakoby nic," oponovala jsem jí.

"Tím, že nebudete jíst ničemu a už vůbec nikomu nepomůžete. Spíš si ublížíte. Jeden jogurt vás nezabije. Jo a abych nezapomněla, na chodbě čeká nějaká žena a říká že je vaše matka-" nenechala jsem ji domluvit a skočila jí do řeči.

"A proč jste ji nepustili? Rodina má návštěvy dovolený, ne?" řekla jsem ji ve zlosti. Čekám na mámu celou noc, nemohla jsem usnout protože jsem se bála. I o mamku, tak i o Nialla. A jen tak mi řekne, že mamka sedí na chodbě. Myslela jsem si, že ta sestřička bude jedna z mála, kterou budu snášet. Až do teď. Má štěstí, že už odešla z pokoje, jinak bych už fakt vypěnila. Mám nervy na pochodu. Nemůžu přestat myslet na to, co se stalo. Nejdřív to letadlo, potom Niall, 'psycholog' a teď ještě ona. Slyšela jsem, jak někdo vzal za kliku z druhé strany a tak jsem trhla hlavou ke dveřím a myslela jsem si, že je to konečně mamka, na kterou čekám celou věčnost až ji sem pustí, ale místo ní přišel ten psycholog, co mi dopletl hlavu ještě víc. 

"Co chcete?" jo, já vím, jsem na něj celkem dost nepříjemná, ale já už chci mluvit s mamkou a chci, aby mi to konečně nějak vysvětlil. 

"Chci vám to vše vysvětlil. Omlouvám se, že jsem tak rychle odešel ale doufám, že mě pochopíte," podíval se na mě provinile a sedl si na židli vedlo postele. 

"Prosím, nechoďte okolo horké kaše, na chodbě čeká mamka už celkem dlouho. Ona je právě ten člověk, kterého teď potřebuju víc," snažila jsem se uklidnit ale moc to nešlo. 

"Upřímně? Nevím kde mám začít. Niall má bratra. Ano, Já jsem jeho bratr. Ani nevím, jestli to Niall ví, ale myslím si, že ne. Jsem starší a narodil jsem se s oční vadou. Byl jsem úplně slepý a tak mě naši rodiče dali k adopci. Měl jsem štěstí- asi měsíc po porodu si mě adoptovali moji rodiče, s kterými jsem vyrůstal. Pravidelně jsem chodil na kontroly s očima a když jsem byl starší tak mi doktoři dali nabídku, že by mě operovali a měl bych větší šanci opět získat zrak. Šel jsem na různá vyšetření a všechno odpovídalo a tak mě operovali. Naštěstí šlo všechno tak jak mělo a vrátil se mi zrak. Máma mi řekla, že jsem adoptovaný a já jsem to opravdu těžce nesl a snažil jsem se kontaktoval biologické rodiče. Povedlo se mi to, ale oni o mě neměli zájem. Měli Nialla. Žárlil jsem na něj. Nesnášel jsem ho. Když jsem ho párkrát viděl, jak jde do školy, chtěl jsem ho dohonit a zeptat se ho na pár věcí. Cítil jsem k němu z nějakého neznámého důvodu pouto. On nevěděl, že jsem jeho biologický bratr. Vždycky utekl. Ani se mu nedivím. Po nějakém čase kontakt upadl a já jsem ho už nevídal. Ale pořád jsem na něj myslel. A teď když jste se tu oba objevili, cítil jsem potřebu Niallovi nějak pomoct," povzdechl si a sklonil hlavu. 

"Počkejte, takže vy jste Niallův biologický brácha?" pořád mi to nedochází. 

"Ano," provinile se na mě podíval.

"A řeknete mi, jak to s Niallem vypadá?" koukla jsem se na něj uslzenýma očima.

"Doktoři ho zatím musí nechat v umělém spánku, všichni doufáme, že se probudí a nebude mít trvalé následky," odpověděl mi ale pořád nevím, jestli mu mám věřit nebo ne.

"Jaké trvalé následky?" vyklouzlo ze mě. 

"Může mít ztrátu paměti, taky může ochrnout, nebo v nejhorším se nemusí z kómatu probudit," odpověděl mi celkem jednoduše a já jsem zatajila dech. 

"A jaká je pravděpodobnost že se probudí?" optala jsem se přes slzy. 

"Vzhledem k tomu, že infekce se rozšířila do celého těla je malá šance, že se v nejbližší době probudí. Lékaři mu budou pravidelně podávat antibiotika a když se jeho stav zlepší, zkusí ho probudit. Ale všechno je jen otázka času," smutně dořekl a podíval se na mě. 

"Víte, ne že bych vás chtěla vyhazovat, ale venku na mě čeká mamka, kterou teď potřebuju nejvíc," omluvně jsem se na něj pousmála a on jen přikývl, že chápe, odešel a zavřel za sebou dveře.  Chvíli jsem potřebovala být sama a tak jsem si sedla na svou postel a snažila se zastavit vodopády slz. Po chvíli se ozvalo klepání na dveře a ze mě vypadlo slabé  'Dále'. 

Do pokoje vešla sestřička a za ní někdo stál, "zvládnete návštěvu?" zeptala se mě sestřička a myslím si, že věděla, že to byla zbytečná otázka. Pouze jsem přikývla a do pokoje vstoupila osoba, která mi hrozně chyběla. 

"Mami-" slabě jsem řekla a vyskočila z postele a běžela obejmout mamku. Pevně jsem omotala ruce kolem ní a vdechla její typickou vůni. Objetí mi opětovala a takhle jsme tam stáli asi 5 minut. Po pěti minutách jsem se od ní odtáhla a prohlédla si jí. Tmavé kruhy pod očima, oči plné slz a vlasy rozházené a slepené. Vypadala hrozně. Takhle jsem ji hodně dlouho neviděla. 

"Kate? Jsi v pořádku?" prohlédla si mě a znovu mě vtáhla do objetí. 

"Já.. jsem. S Niallem je to horší," jen co jsem to dořekla, znovu se mi spustily slzy. Ale tentokrát jsem nebyla sama. Všimla jsem si, že i mamce stekla slza po její unavené tváři. 

"Co se s ním stalo? Ví o tom i jeho rodiče?" vychrlila na mě a já jsem si až teď uvědomila, že to nejspíš neví a pořád čekají, až se u nich s Niallem objevíme. 

"Proboha, já jsem zapomněla na jeho rodiče. Musím jim zavolat!" otočila jsem se k posteli a hledala jsem telefon. 

"Kate, první mi prosím řekni, jak na tom je. Potom půjdu za sestřičkou aby mi dala jeho telefon a zavoláme jim," došla ke mě a pohladila mě po vlasech. S povzdechem jsem přikývla hlavou. Posadila jsem se na postel a ona si sedla naproti mě a chytla mě za ruce a pevně zmáčkla. 

Všechno jsem jí řekla a nanovo se rozvzlykala. Jen, co jsem všechno dopověděla, jsem měla pocit, že se mi rozskočí srdce. Tak strašně to bolelo!