Forever? Forever. /Niall Horan/

15. kapitola

"A teď už tu jsme sami," řekl Niall nahlas a naklonil se ke mně do polibku. Po chvíli nás však přerušila rána a když jsme se od sebe nervózně odtrhli a podívali se kolem, viděli jsme velký kámen, který proletěl oknem až ke stolku pod televizí. Vystrašeně jsme se na sebe podívali a na sucho polkli.   

Společně jsme vstali, chytli jsme se za ruce a šli blíž ke kameni a když jsme byli u něho, tak ho Niall opatrně zvedl a rozhlédl se z okna, jestli neuvidí někoho, kdo by vypadal podezřele, ale na ulici, až to bylo zvláštní, nikdo nebyl. 

„Podívej, je tam nějaký papír," ukázal mi Niall malou ruličku papíru zastrčenou v maličké štěrbině uvnitř kamene. 

„Nialle, já se hrozně bojím. Co když nám někdo chce ublížit?" Vykoktala jsem ze sebe a podívala se mu do očí a viděla jsem na něm, že má taky strach. 

„Neboj, já jsem tu s tebou, nic se ti nestane, když jsem s tebou," snažil se mě uklidnit, ale moc přesvědčivě to neznělo. Ale snažila jsem se tomu věřit. Nezbývalo mi nic jiného.

Viděla jsem jeho prsty, jak pomalu vytahovaly papírek z kamene. Byl tak soustředěný, aby ten papírek neroztrhl. Když ten papír vyndal, pomalu ho rozevřel, oba jsme si přečetli vzkaz co na něm byl a vyděšeně jsme se na sebe podívali. 

„Najdu si vás ať jste kdekoliv." stálo na něm. Když jsem si to přečetla asi ještě 5x po sobě, dala jsem si ruku před pusu a vyšel ze mě přidušený vzlyk. Jsme v Londýně teprve týden a už máme nepřítele.. Niall mě chytl kolem ramen a stáhl mě k sobě do objetí. 

„Nialle, já se bojím. Co když nám ublíží? Co jsme komu udělali?" zeptala jsem se a přitáhla si ho ještě blíž k tělu. 

„Neboj se. Já tě ochráním. Od teď tě nenechám nikde jít samotnou. Když budeme opatrní a s nikým se nebudeme bavit, bude všechno v pohodě," snažil se mě uklidnit. Ale z jeho hlasu jsem pozanla, že si není moc jistý. Ale musela jsem mu věřit, protože on byl moje jediná naděje. 

*** 

„Crr!," ozvalo se ode dveří, když jsme s Niallem seděli v obýváku a dívali jsme se na nějaký seriál, který jsem ani nějak moc nevnímala. Navzájem jsme se na sebe podívali a já jsem vstala z gauče ale Niall mě chytl za ruku a posadil mě zpět na gauč. Já jsem se na něj zmateně podívala. 

„Jistota je jistota," řekl a já jsem jenom kývla hlavou, že jsem pochopila. Tohle bude těžší než se zdá. 

Když Niall došel ke dveřím a otevřel, slyšela jsem tlumené hlasy a později smích. Lehce jsem si oddechla, že mu nikdo neublížil. Za malý moment došel Niall zpět za mnou a za ním James, jak jsem poznala. 

„Dobrý den," řekla jsem mu na přivítanou a stoupla jsem si k němu a podala jsem mu ruku. 

„Ale Kate, známe se už dlouho a navíc, jak jsme zjistili, jsme teď už skoro rodina, nemohli bysme si tykat?" zeptal se, když přijal mou ruku. 

„A-Asi jo," usmála jsem se nejistě, ale to si mě už James přitáhl k sobě a dal mi velkou pusu na rty. Ze začátku jsem byla v pohodě, ale potom už mi to nebylo příjemné a tak jsem se začala bránit, jenže on nepřestával. 

„Hele chlape, to už by stačilo," zakročil Niall a já jsem za to bylo nesmírně šťastná. Odtáhl se a nasadil si na tvář spokojený úšklebek. 

„Neboj se, je pořád tvoje," řekl a mě už nepřišel tak milý jako před nějakou dobou v nemocnici. Teď se choval oplzle a pořád se na mě divně díval. Radši jsem přišla k Niallovi a věnovala mu polibek na líčko, na což se on usmál a dal mi pusu do vlasů. 

„Aww, vy jste tak sladcí," reagoval na nás James, ale my jsme tomu nevěnovali pozornost, protože už to nám oboum nepřišlo vtipné. 

„Dáš si něco na pití?" zeptala jsem se ho, i když jsem vůbec nechtěla, aby se tu zdržoval. 

„Ne, jenom jsem se za váma přišel podívat, jak se máte. Teď už půjdu,"řekl a pohledem ještě přelétl k rozbitému oknu, kterým nám sem vletěl ten kámen se vzkazem. Jakmile to zaregistroval, nasadil takový divný úšklebek, jako když by byl pyšný, ale snažil se to zamaskovat. 

„Dobře, tak se měj. Někdy se domluvíme a sejdeme se," řekl Niall ze slušnosti ale já jsem se na Jamese ani nepodívala. Upřímně? Už jsem chtěla aby byl pryč, protože jsem z něj měla divný pocit. Co když má s tímhle něco společného? Hlavou mi vrtalo tolik myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že už Niall za ním zavíral dveře a vracel se ke mně.

„Taky se ti zdál jaksi divný?" optal se. 

„Jo. Všiml sis, že hned jak se podíval na to okno a zjistil, že je rozbitý, tak zmizel?" nemohla jsem to v sobě už dál dusit a musela jsem mu to říct. 

„Toho jsem si nevšiml, ale vůbec se mi to nelíbí," řekl a já jsem byla ráda, že jsme se v této věci shodli. 

-

Omlouvám se, že dlouho nebyla nová část ale neměla jsem náladu na psaní a ani jsem nebyla doma. :) Pár dílů si předepíšu a budu se snažit vydávat častěji. :)