Forever? Forever. /Niall Horan/

18. kapitola

Pohled Kate: 

Po tom všem mě jenom přikryl mou mikinou a to bylo všechno. Všechno mě bolelo a byla mi zima. Kdyby mi aspoň ten debil odlepil pusu! Takhle jsem nemohla skoro ani dýchat. K tomu všemu jsem měla hrozný hlad. Ale to v tuto chvíli byla maličkost. Hrozně jsem se bála co se bude dít. Prosila jsem Boha, aby si mě vzal k sobě. Nechci tady být. Cítím se tak špinavá. Špinavá a znásilněná. 

***

Po pár minutách za mnou někdo přišel. Tentokrát to ale nebyl James, ale někdo jiný. Mladší kluk, který něco nesl v rukou, ale kvůli tmě jsem nerozeznala, co v nich má. Ovšem, nešel po tmě jako James, u dveří zapnul světlo jakýmsi vypínačem, kterého jsem si nikdy před tím nevšimla. 

Konečně jsem mohla vidět, co má v rukou. Měl tam nějaké jídlo, sklenici vody a nějaké prášky. Jelikož jsem byla pořád jenom přikrytá mikinou, zachumlala jsem se do ní ještě více a snažila jsem se, aby mi nebylo nic vidět. 

„Přede mnou se nemusíš skrývat," řekl mi s úsměvem v hlase a já jsem na něj pohlédla. Podívala jsem se do jeho tváře. Byl hezký. Vlasy měl vyčesané nahoru, tváře a bradu mu pokrývalo jemné strniště. I když vypadal, že mi nechce ublížit, snažila jsem se na něj nedívat a udržet si od něj odstup. Přešel ke mně a pohladil mě po vlasech a po tváři. 

„Co po mně chcete?" opatrně jsem se zeptala a podívala jsem se do jeho čokoládových očí. 

„Neboj se, nechci ti ublížit. Jsem Liam a James mě poslal, abych ti dal nějaké jídlo. Prý na to sám nemá čas."

„Proč pro něj pracuješ, když mi nechceš ublížit?" ptala jsem se.

„Můj táta s ním má nevyřízené účty a tak mu musím dělat poskoka." odpověděl mi. Dál už jsem se na nic neptala, Liam ke mně přišel, sundal mi mikinu a já jsem se zatřásla. Bála jsem se, co chce dělat. Ale když mě později začal oblékat do mých věcí, které ležely vedle 'matrace', uklidnila jsem se. Když už jsem byla oblečená, podal mi jídlo a počkal u mě než to sním. Později mi dal do ruky jakési pilulky. 

„Co to je? Chceš mě zdrogovat a potom si se mnou užít? Prosím, na to mi nemusíš dávat žádný drogy," odfrkla jsem si. 

„Nic z toho nechci udělat. Jsou to prášky od bolesti. Věř mi. Vím, že za chvíli tě přijde zkontrolovat a jsem si celkem jistý, že tě znásilní. Tímhle ti chci pomoct. Ber to jako přátelské gesto ode mně. Já ti chci pomoct, nechci aby tě to bolelo." Po tom, co mi tohle řekl, jsem se už na nic neptala a bez námitek jsem si vzala dvě pilulky a zapila je sklenicí vody, kterou mi hned potom podal. 

„Děkuju," řekla jsem a vděčně jsem mu pohlédla do očí. 

„Nemáš zač. Ještě sem přijdu a budu se ti snažit pomoct. A teď, nastav prosím ruce, musím tě znovu svázat. Jinak by mi James vynadal a možná by mě i zabil." řekl a já jsem vykulila oči, ale hned na to jsem přikývla a nastavila ruce k sobě. Jemně mi omotal okolo rukou lano a udělal uzel, který nebyl ani moc pevný. „Zatím se drž. Co nejdřív za tebou zase přijdu."

„Děkuju." odpověděla jsem mu a on mi věnoval letmý polibek do vlasů. Sledovala jsem ho, jak odchází, zhasíná světlo a zamyká velké dveře. Pro tentokrát s dobrým pocitem jsem zavřela oči a snažila se usnout. Potřebovala jsem více energie. 

***

Probudila mě až rána a rychle jsem trhla hlavou směrem ke dveřím. James. Přesně jak říkal Liam. Schoulila jsem se do klubíčka a přitiskla si hlavu do klína. Dělala jsem, že spím. Jamese to však nezastavilo a přišel ke mně. Zatáhl mě za vlasy a znovu ze mně strhal oblečení. A začalo to všechno znovu.