Forever? Forever. /Niall Horan/

25. kapitola

Nevěděla jsem ani kam jde, ale nechtěla jsem se ho ptát a ještě více ho podráždit. Teď jsem se snažila jenom dívat se po lidech okolo, ale nikde jsem neviděla člověka, který by se podobal Liamovi.   

„Nialle? Nikoho podobnému Liamovi nevidím.. Nepojedeme prosím na to místo?" zeptala jsem se ho. Tohle byla jediná slova, která jsem mu za celou dobu řekla. 

„Fajn," bylo zase jediné slovo, které mi on za celou dobu řekl. Otočili jsme se a šli jsme zase zpátky. Znovu bez jediného slova jsme nasedli do auta. Niall se rozjel a zapl rádio, aby mezi námi nebylo úplné ticho. Já jsem však rádio zase ztlumila. 

„Nialle, dost. Co se ti stalo? Proč se mnou nemluvíš? T-ty nejsi rád, že jsi mě zachránil?" vyslovila jsem a oči se mi znovu zaplnily slzami. Teď jsem jim nebránila a nechala jim volný průběh. 

„To si vážně myslíš Kate?" podíval se na mě Niall se smutnýma očima. Po chvíli pohled odvrátil, protože musel sledovat cestu. Smutně jsem přikývla a doufala jsem, že mě viděl, abych nemusela mluvit nahlas. Sklopila jsem pohled k zemi a čekala jsem na Niallovu reakci a nechala jsem slzám volný průběh. Slyšela jsem jeho hluboký výdech. „Nechci, aby sis to myslela. Jen mi bylo líto, že se chceš vrátit na to místo. Myslel jsem si, že to pro tebe bude těžký a nechtěl jsem, aby jsi se cítila nepříjemně." 

Po tom, co mi to řekl, jsem si zase zhluboka vydechla já. Hrozně se mi ulevilo. Niall položil jeho ruku na moje koleno a já jsem položila mou ruku na tu jeho. Opět mezi námi nastalo ticho, ale tohle bylo příjemné ticho, ne to jako předtím. Teď jsme si užívali to, že jsme spolu.  

Po pár minutách cesty jsme byli na místě. Všechno se mi oživilo.. 

„Ahojmaličká," James se na mě přišel poprvý podívat. Přišel se podívat na jeho úlovek. 

„Tosis dovolila moc, holčičko," křičel na mě, když jsem mu plivla do tváře.

„Nebojse, nechci ti ublížit. Jsem Liam a James mě poslal, abych ti dalnějaké jídlo. Prý na to sám nemá čas." Liam mi poprvé za několik dní donesl jídlo. Bála jsem se ho. Nevěděla jsem, co chce dělat a ani jsem ho neznala. Nevěřila jsem mu. 

„Nicz toho nechci udělat. Jsou to prášky od bolesti. Věř mi. Vím,že za chvíli tě přijde zkontrolovat a jsem si celkem jistý, žetě znásilní." další vzpomínka na Liama. Celou dobu mi pomáhal. Dával mi předem prášky proti bolesti. 

„Nejdešdělat to, co si myslím, že ne?" Liamův hlas. Po tom, co ho James viděl u mě, zmlátil ho a nutil ho se dívat, jak mi ubližuje. 

„Nemohlmu ublížit. Nemohl, nemohl..." Teď zase můj hlas. Po tom, co jsem se probudila, Liama jsem nikde neviděla a bála jsem se o něj. 

Všechny tyhle myšlenky mi proudily hlavou. Neslyšela jsem nic a nevnímala jsem okolní svět. Měla jsem pocit, že se nemůžu nadechnout. V hlavě mi hučela hrozným způsobem. Při všech těch vzpomínkách se opět dostavily slzy. 

„Kate? Země volá Kate!!"zamával mi před obličejem rukou Niall, aby mě probral. Zatřásla jsem hlavou, abych vyhnala myšlenky. Podívala jsem se na něj a snažila jsem se usmát. Niall si mě prohlížel a koukal mi hluboko do očí. Zvedl ke mně ruku a palcem mi otřel stékající slzu, které jsem si ani nevšimla. „Jsi v pořádku? Nemám tam jít radši sám?" zeptal se mě, na což jsem jenom zavrtěla hlavou. 

„Ne, j-já.. to bude v pohodě. Půjdu tam," Odpověděla jsem mu a zhluboka jsem se nadechla. Zavřela jsem oči a snažila jsem se zklidnit svůj dech. Když to Niall zaregistroval, natáhl ke mně ruce a položil je na mé boky, já jsem mu své ruce zkřížila za krkem a stiskla jsem ho. Stisk mi opětoval a já jsem vdechovala jeho vůni. Hladil mě po zádech a to mě uklidnilo natolik, že jsem se od něj odtáhla a kývla jsem hlavou. 

Vystoupila jsem z auta a rozhlédla jsem se po okolí. Niall přišel ke mně a chytil mě za ruku a já jsem si s ním propletla prsty. Rozešli jsme se okolo skladiště, ale nikoho jsem neviděla. Nikdo tu nebyl. Zadívala jsem se na hlavní vchod. 

-Flashback- 

Byla jsem v něčím náručí, ale nebylo mi to příjemné. Ten někdo, kdo mě držel, mi nedával pocit bezpečí a držel mě tak, že jsem měla pocit, že spadnu. Byla jsem hrozně slabá a měla jsem pocit, že ani nedokážu otevřít oči. Hrozně mě bolela hlava, ale to v tuto chvíli nebylo nejhorší. 

'Dělej, otevři ty oči!' křičelo na mě moje podvědomí. Ze všech sil jsem se snažila je aspoň na malý okamžik otevřít. Když se mi to podařilo, viděla jsem dveře a hodně velkou budovu. Ze zbytku sil jsem otočila hlavu k člověku, který mě měl v náručí, ale neviděla jsem mu do tváře. 

Vyčerpáním jsem byla nucena zavřít oči, ale pořád jsem slyšela hlasy. Nebyla jsem schopná slyšel, co si říkají. Měla jsem pocit, že byli hrozně daleko ode mě a tak jsem slyšela spíš jenom vzdálený hlas. 

Potom si už nic nepamatuju. Jenom černo černou tmu. 

-End Of Flashback- 

Při téhle vzpomínce jsem se začala klepat. Niall si toho všiml a znovu mě přitáhl do objetí. 

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě starostlivě. 

„Jo, jenom mi hlavou prolétla vzpomínka," odpověděla jsem mu a položila jsem si hlavu na jeho hruď a poslouchala jsem  tlukot jeho srdce. 

„Chceš se jít podívat ještě dovnitř?" položil mi další otázku Niall, ale já jsem jenom zavrtěla hlavou na nesouhlas. 

„Tohle by už na mě dneska bylo moc," dodala jsem odpověď a on jenom chápavě přikývl. Niall se ještě rozhlédl okolo sebe, jestli někoho uvidí, ale když nikoho neviděl, otočil se zpět na mě a položil mi ruku kolem ramen a vedl mě k autu abychom mohli jet domů.