Forever? Forever. /Niall Horan/

12. kapitola

"Bohužel," odpověděla mi jednoduše když jsem vytahovala kuřecí maso z tašky s nákupem, na který asi zašla mamka, když jsem si vybalovala. Pustila jsem se do toho a když už jsem měla maso na pánvičce, tak mi zazvonil telefon. Skryté číslo? Na nic jsem nečekala a zvedla jsem to. Po tom, co se mě zeptali, jestli to jsem opravdu já, mi řekli něco, co jsem vůbec nedokázala pochopit....  

Rychle jsem všechno ve spěchu přeříkala mamce, běžela jsem dolů a zavolala jsem si taxíka. Chci tam být co nejrychleji. Řidič tu byl naštěstí během 2 minut, rychle jsem nastoupila, nadiktovala adresu a řekla mu, ať si pohne. Za 5 minut už jsme stáli před nemocnicí a podávala jsem řidiči bankovky. 

"To je dobrý, hlavně už utíkejte," mile mi řekl a povzbudil mě. 

"Děkuju," zamumlala jsem, když jsem vyskakovala z auta a běžela k Niallovi do pokoje, kde na mě už čekal doktor, který mi předtím volal spolu s Maurou. Rychle jsem začala mluvit: "Proč jste mi nic neřekli? Proč jste mi neřekli, že ho chcete odpojit od přístrojů? To mu už nedáváte šanci?" vychrlila jsem ze sebe a dívala jsem se střídavě na Mauru a na doktora. 

"Zlato, ani nevíš jak mě to bolí tohle udělat. Ale nemá cenu ho takhle nechávat. Jenom se všichni trápíme," řekla mi s uslzenýma očima Maura. 

"Nemůžete ho nechat odpojit! Vždyť jste proboha jeho matka! Vy tu pro něj máte být co nejdéle, vy máte přemlouvat doktory, aby mu dali ještě šanci! Vy ho nemáte nechávat odpojit!" vyštěkla jsem po ní. 

"Je mi to líto," řekla poslední slova a odešla. Zůstal tu  jenom doktor a ten se na mě s lítostí v očích podíval a čekal, co se bude dít. 

"To za váma přišla ona, nebo jste jí to vy navrhl?" znechuceně jsem mu pohled obětovala. 

"Slečno, vy určitě víte, jak na tom je. Nemá cenu ho držet v tomhle stavu, zvlášť když nemá moc velké šance na probuzení. Takhle to bude lepší pro všechny," odvětil. Já jsem si jenom povzdechla. "Můžu tu s ním chvíli být sama prosím?" Jenom mi kývl na souhlas a odešel. 

Sedla jsem si na židli a spustila jsem: "Takže ty si tu takhle budeš ležet a mě tu necháš? To snad nemyslíš vážně! Nemůžeš mě tu takhle nechat! Ne po tom všem! Takže být tebou se rychle vzpamatuju, protože oni tě chtějí odpojit! Už ti nedávají žádnou naději! Takže se vzchop a donuť svou hlavu aby mě poslechla, jinak zemřeš!" Dopověděla jsem to a rozvzlykala se. Nemůže mě tu nechat. Nechtěla jsem na něj křičet ale nešlo to. 

Ještě chvíli jsem se na něj dívala, ale když nereagoval, tak jsem se zvedla ze židle a šla ke dveřím. Naposledy jsem se ohlédla a skoro mi vypadly oči z důlků. Niall seděl, měl otevřené oči a díval se na mě. 

"Nialle?" oslovila jsem ho, opřela se o dveře a sklouzla jsem po stěně dolů a dala si tváře do dlaní a spustily se mi slzy. "Kate? Co se děje? Jsi v pořádku?" mluvil na mě Niall ale já jsem pořád nemohla uvěřit, že se z ničeho nic probudil. Vstala jsem ze země a přešla k jeho posteli, sedla si na ni a objala ho jak nejvíc to šlo. Tohle mi chybělo. Objetí mi opětoval a dal mi pusu do vlasů. 

"Víš, že tě chtěli odpojit?" podívala jsem se na něj a on jen přikývl hlavou. "Slyšel jsem tě, co jsi mi říkala. Celou dobu jsem vnímal, ale až když jsi odcházela se ve mě něco zlomilo a já věděl, že tě musím zastavit a nenechat tě odejít. A tak jsem musel něco udělat," pokrčil rameny jako by nic. Ještě chvíli jsme jen tak seděli a povídali si, když v tom do pokoje vešel doktor s Maurou. Oba zůstali stát ve dveřích s otevřenou pusou a vykulenýma očima. 

"Nazdáár, jak se máte?" zeptal se jich vesele Niall. Oba dva se na sebe zmateně podívali a já jsem zadržovala smích. Tohle je ten starý dobrý Niall, který mi tolik chyběl. "D-dobře?" odpověděl otázkou doktor, "jak- co jste s ním udělala?" položil tentokrát doktor otázku na mě. Já jsem jenom pokrčila rameny: "Jenom jsem mu řekla všechno, o čem jsme se tady předtím bavili. A hele- ono to zabralo," Byl slyšet sarkasmus v mém hlase. Jednou by mohli zkusit lidem pomoct, než je hned posílat do hrobu.