Forever? Forever. /Niall Horan/

10. kapitola

"Kate, první mi prosím řekni, jak na tom je. Potom půjdu za sestřičkou aby mi dala jeho telefon a zavoláme jim," došla ke mě a pohladila mě po vlasech. S povzdechem jsem přikývla hlavou. Posadila jsem se na postel a ona si sedla naproti mě a chytla mě za ruce a pevně zmáčkla.

Všechno jsem jí řekla a nanovo se rozvzlykala. Jen, co jsem všechno dopověděla, jsem měla pocit, že se mi rozskočí srdce. Tak strašně to bolelo!

___________________

"Páni, Kate.. Já nevím co ti na to mám říct," podívala se na mě a setřela si slzu.

"Já nevím co mám dělat," vylezlo ze mě mezi vzlyky a objala jsem mamku.

"Zkus se trochu uklidnit a zastavit pláč. Já vím, že je to těžké. Ale musíme zavolat jeho rodičům.." smutně řekla a sama se snažila znovu nebrečet. Po chvíli jsem se nějakým způsobem uklidnila a přestala brečet. Zvedla jsem se a kývla na mamku a ta mě následovala. Došly jsme až k sesterně a hned za námi přišla starší sestřička.

"Co potřebujete?" mile se nás zeptala.

"Já jsem přítelky Nialla Horana, leží tady na JIPu a potřebovala bych jeho věci. Musím zavolat jeho rodičům a všechno jim říct. Tak jestli byste byla tak hodná a dala mi jeho telefon.." podívala jsem se na mamku a ta se na mě povzbudivě usmála.

"Omlouvám se, ale tohle nejde. Nemůžeme vydávat osobní věci pacientů," smutně mi odpověděla.

Do naší konverzace se vložila mamka: "Já vím, že se to nemůže ale musíte ji pochopit. Je na tom psychicky špatně. Potratila a ztratila možnost mít děti a její přítel je v kómatu a není jisté, že se probudí a jeho rodiče o tom nic neví a čekají, až k nim Niall dojede. Nemyslíte, že je to k jeho rodičům nefér? Nemůžete prostě udělat vyjímku?"

"Když to nikomu neřeknete-" nestihla dopovědět a já jsem jí už slibovala to, co před chvílí řekla. Odešla ke skříním, kde měli lidi, co leží tady osobní věci a podala mi sáček s Niallovými věcmi. Rychle jsem vytahovala jeho oblečení. Jako první jsem vytáhla jeho tričko, které vonělo jeho parfémem. Když jsem vdechla tuhle vůni, přeběhl mi mráz po zádech a přišly nové návaly slz v mých očích. Ještě malý moment jsem čichala k jeho tričku ale pak jsem musela pokračovat. Další byly jeho kalhoty. Sáhla jsem do kapes a modlila se, aby v nich byl jeho telefon. Na moje štěstí tam opravdu byl! Otočila jsem ho k sobě a snažila se ho zapnout ale nijak nereagoval. Kývla jsem hlavou k sestřička a ta mi dovolila si vzít jeho iPhone k sobě na pokoj.

Jak jsem se dobelhala k sobě tak jsem z šuplíku vytáhla svou nabíječku a zapojila telefon aby se nabíjel. Bohužel ani po tomhle se nerozsvítila úvodní obrazovka.

"Je všechno v pořádku? Už funguje?" ptala se mě mamka.

"Nefunguje. Všechno je ztracený," otočila jsem se na ni s povzdechem.

"A co simka? Je celá?" podívala se na mě s nadějí v očích. Já jsem se jen plácla přes čelo. Proč mě to hned nenapadlo? Rychle jsem oddělala zadní kryt mobilu a viděla jsem (na moje štěstí), že je simka celá. Zhluboka jsem vydechla, rychle ale zároveň opatrně jsem vyndala simku a brala si do ruky svůj telefon. Celý proces jsem opakovala akorát se svým mobilem. Oddělat kryt, rychle vyndat simku a dát tam tu Niallovu. Když jsem měla tohle všechno hotové, zbývala ta nejtěžší část- oznámit to jeho rodičům. Rozklepanýma rukama jsem najela na jeho kontakty a našla jsem jméno 'Mamka'. Nejistě jsem se koukla na mámu ale ta na mě jenom zvedla na podporu palec nahoru. Stiskla jsem 'volat' a kousla se do rtu. Po třetím zazvonění to někdo zvedl.

"Nialle?" ozvalo se z druhé 'strany'.

"Ehm.. Dobrý den.." odpověděla jsem. "Jsem Niallova přítelkyně, Kate. Máte teď čas? Potřebuju vám něco nutně říct.

"Ahoj? No- moc času nemám, ale pokud jde o Nialla, čas si udělám,"

"Dobře. Myslím, že byste se nejspíš měla posadit-" nestačila jsem doříct a hned mě Maura přerušila.

"Stalo se něco? Je všechno v pořádku?"

"Právě kvůli tomuhle volám.. Prosím, vážně si sedněte.."

"Sedím, prosím, řekni mi, co se děje,"

"Víte, je to na dlouho.." začala jsem a všechno o Niallovi jsem jí řekla.

-

"Proboha, to je hrozný," řekla mezi vzlyky. Nebyla však jediná, která znovu brečela. Měla jsem hroznou chuť se zeptat na toho doktora Horana, ale tohle asi nebyla správná příležitost. Budu muset si to nechat na příště.

"Jo, to je," povzdechla jsem a otřela si slzy.

"A co ty? Jsi ty v pořádku?"

"Jak se to vezme.. Teď už jsem snad v pořádku.. Až na jednu 'maličkost',"

"Jakou maličkost?"

"Už nikdy nebudu moct mít děti," smutně jsem se koukla na mamku, která seděla vedle mě na posteli a zmáčkla mi ruku.

"Tomuhle říkáš maličkost? Zlato, je mi to hrozně líto. Zítra sednu do nejbližšího letadla a poletím za tebou a Niallem. Nemůžu tě tam nechat samotnou."

"Děkuju vám za všechno," smutně jsem se usmála a cítila, že se dostavily nové návaly slz.

"Není za co. Buď silná. Kdyby něco, zavolej mi prosím. Jsem tady pro tebe."

Rozloučila jsem se s Maurou a do pokoje vešel doktor, který mi řekl, že už za 3 dny mě pustí do domácí péče. Byla jsem hrozně zmatená. Jo, těšila jsem se domů, ale nevěděla jsem, jestli mám jet s mamkou ke mě a Niallovi nebo k ní. Stejně se nikde nebudu cítit doma bez Nialla. Táta s mámou nebydlel už nějakou chvíli. Prostě se jednoho dne sbalil a odešel. Ale to je zase jiný příběh.

----------------------------------------

Ráno jsem se probudila a otočila jsem se na mamku, která si zařídila, aby jí dali postel ke mě do pokoje a aby nemusela jezdit do hotelu. Jako vždy došli do pokoje doktoři na vizitu a potvrdili mi, že mě po zítřku pustí a dovolili mi dneska návštěvu Nialla. Dneska by taky měla přiletět Maura. Jsem celkově ve stresu z dnešního dne. Doufám, že to všechno zvládnu. Ještě před tím, než jsem mohla jít za Niallem jsem musela na odběry krve. Brrr.

Když jsem měla za sebou už zmiňované odběry, jídlo, dokonce i sprchu a další vyšetření, dobelhala jsem se k výtahu a i s mamkou jela za jedinou osobou, která by mi rozveselila celý den. Stáli jsme před pokojem a vešly jsme dovnitř. Hned jsem uviděla anděla, jindy s bezchybnou pletí, dokonalýma očima, perfektním úsměvem a skvělými vlasy. Dnes však mu 'něco' chybělo. Chyběl mu život. Ohlédla jsem se na mamku a všimla si pár stékajících, slaných a horkých slz jak se kutálí po jejích tvářích. Z toho pohledu mi přeběhl mráz po zádech a pár slz se skutálelo i mě. Došla jsem k jeho posteli, na kterou jsem se posadila. Mamka zaujala místo na židli vedle postele. Vzala jsem jeho ledovou ruku do té své a přejela palcem po hřbetu jeho ruky. Cítila jsem slabý tep pod jeho skoro bílou kůží. Naklonila jsem se k jeho popraskaným rtům a věnovala jim pár polibků, které byly ochucené mými slzami.

Řekla jsem Niallovi všechno co se stalo a ještě chvíli jsem tam s ním seděla, pořád ruku v ruce. Ale na nic nereagoval. Slzy nepřestávaly téct ani mě, ani mamce. Do jeho pokoje přišel doktor, s tím, že mě někdo shání. Nuceně jsem se od Nialla odtrhla a spolu s mámou jsem šla chodbou zpět k výtahu a směrem k pokoji. Před ním stála malá blondýnka ve středních letech. Jedno jsem na ní okamžitě poznala. Oči. Tyhle oči bych poznala na kilometry daleko.