Forever? Forever. /Niall Horan/

17. kapitola

Nešlo to ani když jsem si snažil představit, že leží vedle mě a má hlavu položenou na mé hrudi. Prostě to nešlo... 

Pohled Kate:

Když jsem se probudila, hrozně mě bolela hlava a zápěstí. Snažila jsem se dát si ruce k hlavě, ale nešlo to. Podívala jsem se, co mi bránilo. Kolem zápěstí jsem měla omotané lano a utáhlé pevným uzlem. Aby toho nebylo málo, lano bylo připevněno ještě kovovým háčkem ke stěně. 

Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale jelikož v místnosti byla docela tma, moc jsem toho neviděla. Stěny byly bez omítky- jen z cihel a malty a byly celkové mokré a ze stropu v koutu kapala voda. Jediné světlo sem proudilo právě dírami ve zdi. Já jsem ležela na nějaké hodně malé matraci, která byla ještě k tomu celá promočená a hrozně smrděla. 

„Pomoc!" snažila jsem se křičet o pomoc, ale jak jsem tipovala, byla jsem někde v nějakém skladě hodně daleko od Londýna, takže tady asi nikdo nebyl aby mi mohl pomoct. Ještě k tomu tady byly kovové dveře, které vypadaly, že jsou zvukotěsné. Snažila jsem se dostat ruce z pevného sevření lana, ale zdálo se mi, že čím víc jsem se snažila hýbat rukama, tím víc se uzel utahoval a ještě více drtil mé zápěstí. Kůži na rukou jsem měla už tak citlivou, že mě bolelo jen to, když jsem jednu ruku natočila jinak a tím jsem se otřela a lano. Sykla jsem bolestí a snažila se nemyslet na to, kde právě jsem a více jsem se zachumlala do mikiny, kterou jsem dostala od Nialla na Vánoce. Při vzpomínce na něj mi spadlo pár slz z očí. Sepnula jsem ruce k sobě a začala se modlit. Přála jsem si, abych se odtud dostala co nejrychleji a nebo aby mě ten někdo zabil co nejdříve. Je jasné, že se chci vrátit zpět k Niallovi, hrozně mi chybí, ale než abych tady trpěla, radši chci zemřít. 

V půlce mé modlitby mě vyrušilo odemykání dveří a následné světlo. Přivřela jsem oči z náhlého světla, ale když jsem slyšela kroky, které smiřovaly ke mně, otevřela jsem je, abych viděla co nejvíce. Ovšem, když jsem viděla kdo to je, zatmělo se mi před očima. To snad není možný. Není možný, že by to byl on. Proč to dělá? 

„Ahoj maličká," promluvil na mě a mně se ten hlas ihned zhnusil. 

„Jamesi? Jsi to ty?" vydala jsem ze sebe trhaně, protože mě hrozně bolelo v krku a měla jsem sucho v krku. 

„No ne, jak jsi mě poznala?" uchechtl se ironicky. Přišel mi hrozně nechutný. Nechutný a slizký. Klekl si ke mně a dýchl mi do tváře. Znechuceně jsem se na něj podívala a plivla jsem mu do tváře. „To sis dovolila moc, holčičko," křičel na mně a dal mi facku tak, že jsem se bouchla hlavou o stěnu, vedle které jsem ležela. Neodpovídala jsem. Snažila jsem se na něj nedívat. Přešel ke mně, chytil mě za vlasy, které jsem měla stáhlé gumičkou a na pusu mi přilepil lepicí pásku. Jak milé. 

Pustil mě a zem a strhl ze mě všechno oblečení. Nejde dělat to, co si myslím, že ne?  Mýlila jsem se. Když do mě prudce vnikl, vyhrkly mi slzy bolestí. Snažila jsem se nic nevnímat, nešlo to. Snažila jsem se ze všech sil křičet, ale skrz lepicí pásku to nešlo. Zadržela všechen zvuk. Po pár minutách jsem si už nic nepamatovala, nejspíše jsem omdlela bolestí- pro mé štěstí. 

***

Chtěla jsem se jenom omluvit, že dlouho nebyla část, nebudu se vymlouvat, jak nebyl čas- prostě jsem se k tomu nedokopala. A taky bych se vás chtěla zeptat, jestli by nebylo lepší psát kratší části a aby byly častěji? Dejte mi vědět do komentářů:) 

BTW.  #6YearsOfOneDirection ♥♥