Forever? Forever. /Niall Horan/

20. kapitola

Pohled Kate:

Pořád jsem ležela na potrhané a mokré matraci a klepala jsem se strachem. Nevěděla jsem, jestli vůbec někdy ještě uvidím Nialla. Nevěděla jsem vůbec nic. Nevěděla jsem, jaký je den, nevěděla jsem, jak dlouho tu už jsem, nevěděla jsem, jak se odtud dostat. Věděla jsem jediné- chci odtud pryč. Zbývalo mi jenom věřit. Věřit, že se stane zázrak, že všechno bude jako předtím. 

Asi jsem musela usnout, protože mě probudil zvuk otevírání dveří. Tenhle zvuk mě bude pronásledovat celý život. Naštěstí to nebyl James, ale Liam. Od té doby, co tu byl poprvé za mnou chodil každý den. Jako jediný mi nosil jídlo a prášky od bolesti. Staral se o mně. 

„Nebolí tě něco? Nepotřebuješ nic?" ptal se mě pokaždé. Vždy jsem odpovídala stejně- „Potřebuju odtud pryč." Vždy si jenom povzdechl. Bylo mi ho líto. Chtěl mi pomoct- jenomže neměl jak. 

Dneska, zrovna když byl Liam u mě, přišel zároveň James. Bála jsem se. Bála jsem se, že Liamovi něco udělá za to, že za mnou chodil. Liam si s tím nedělal starosti, narozdíl ode mně. 

James se na Liama jenom podíval, ale nevěnoval mu pozornost. Přešel rovnou ke mně a znovu ze mě strhal oblečení. 

„Nejdeš dělat to, co si myslím, že ne?" zeptal se na docela zbytečnou otázku Liam, postavil se a přešel ke mně, aby mě ochránil.

„Samozřejmě že jdu. Teď je moje, můžu si s ní dělat co chci," odpověděl ledově klidně James a odhodil Liama na protější zeď, kde do ní prudce narazil a svezl se k podlaze. Doufám, že není zraněný, nevypadal na to. 

„Není tvoje a měl by sis uvědomit, že jí ubližuješ. Vždyť se na ni podívej!" zvýšil na něj hlas Liam a znovu se postavil. Jamese to asi přestalo bavit, přešel k Liamovi, uhodil ho prudce do nosu až si znovu sedl a začala mu téct krev. Přidušeně jsem vykřikla a vyvalila oči. James se na mě podíval a vytáhl pistoli a namířil na mě. 

Otočil se k Liamovi a spustil: „Jestli ještě cekneš, stisknu spoušť a ta tvoje kamarádka se rozletí na malý kousky po celý místnosti. Takže teď budeš sedět a se dívat, jak si s ní užívám."

Liam nic neřekl a soucitně se na mě podíval. Pohled jsem mu opětovala a zavřela jsem oči. Cítila jsem, jak postupně mizí poslední kusy mého oblečení a trhavě jsem se nadechla. Liam se mi pořád díval do očí, nespouštěl je ze mě. Ovšem nesjel níž. Pořád měl pohled zabořený do mých očí. Já jsem zase měla pohled na něm. A znovu jsem to cítila. Tu bolest a následné přirážení. Zmohla jsem se na slabý výkřik a poté mi opět tekly slzy dolů po mých tvářích. Zavřela jsem oči a snažila jsem se myslet na něco hezkýho. Na chvíle strávené s Niallem, na jeho smích, na jeho modré oči, ve kterých jsem se pokaždé ztratila, na jeho rty na těch mých.. 

Když bylo po všem a James odešel, ještě chvíli jsem nechala zavřené oči. Nechal mě tak, jako vždycky. Nahou, pošpiněnou a poníženou. Po chvíli jsem se odhodlala oči otevřít, podívala jsem se směrem tam, kde seděl Liam, ale už tam nebyl. Zděsila jsem se. Co když mu James něco udělal? Nemohla jsem na to ani myslet. Proč radši neublížil mě, když už tu jsem několik dní. Liam si nic takovýho nezaslouží. 

„Liame!!" zakřičela jsem z posledních sil, ale ozvala se jenom ozvěna. Vzlykla jsem a z mých očí znovu začaly padal slzy. 

„Nemohl mu ublížit. Nemohl, nemohl..." snažila jsem se si stále dokola  opakovat, ale nebyla jsem si tím vůbec jistá.