Forever? Forever. /Niall Horan/

29. kapitola

Prosím, pusťte si tu písničku! :))

Nevím, jak je najdu a jestli už budou doma. Jsem si jistá, že Niall vzal Lauru k nám domů. Abych byla upřímná, bála jsem se jít domů 

Pohled Kate: 

Liam mě ochotně doprovodil domů. Celou cestu jsme si povídali o všem možném a hodně jsme se nasmáli. Byla jsem šťastná, že jsem ho našla a jsem mu vděčná, že mi pomohl na tohle všechno okolo Nialla nemyslet. 

„Moc ti děkuju. Za dnešek, za všechno," řekla jsem Liamovi, když jsme stáli před panelákem, kde máme s Niallem- Vlastně ne. Kde má Niall byt. 

„Nemáš za co, jsem hrozně rád, že jsem tě v tom parku našel," odpověděl mi a začal se ke mně přibližovat. Nevěděla jsem, co udělá, ale věděla jsem, že by neudělal nic, čeho by později litoval. Čekala jsem, co udělá a když mě objal, byla jsem překvapená. Nečekala jsem tohle gesto a s radostí jsem mu ho opětovala. „Tady máš moje číslo, kdyby něco, zavolej mi. Kdykoliv," dodal ještě s úsměvem a podal mi papírek s napsaným číslem. 

Papírek jsem si vzala, vytáhla jsem si telefon, naťukala jsem do něj číslo a Liama jsem prozvonila. Jeho číslo jsem si hned uložila a ještě jednou jsem ho objala. Rozešla jsem se ke vchodu a Liam počkal, až zajdu za dveře. U dveří jsem se na něj ještě otočila a zamávala jsem mu. On mi s milým úsměvem taky zamával a já jsem zapadla za dveře. 

Rychle jsem se rozeběhla k výtahu a když už byl konečně dole, vešla jsem, opřela jsem se o jeho stěnu a svezla jsem se na zem. Ruku jsem si dala přes pusu abych aspoň trochu utlumila vzlyky. Pořád mám před očima, jak si spolu povídají a jak jsou oba šťastní.

'A dost! Přece nebudeš brečet kvůli takové blbosti! Jenom si spolu povídali, protože se dlouho neviděli, nic víc!' okřiklo mě moje podvědomí a já jsem mu dala za pravdu. Zvedla jsem se právě, když se dveře výtahu otevřely. Dnes, už asi po desáté jsem si utřela slzy a uklidnila jsem si dech. Vytáhla jsem si klíče, zasunula jsem je do zámku a pomalu je otevírala. Hned na chodbě jsem zjistila, že jsem měla pravdu. Když jsem uviděla boty na podpatku jsem zjistila, že ji Niall opravdu vzal k nám domů. Také jsem si vyzula své lodičky a kopla jsem je ke kraji. 

Když jsem vešla do obýváku, viděla jsem na stole 2 lahve od vína. Jedna byla úplně prázdná a ve druhé byla jenom trocha. Když jsem zvedla oči k pohovce, viděla jsem Nialla a Lauru, jak jsou zabraní do hovoru a ani si mě nevšimli. Zrovna se něčemu smáli a já jsem si schválně odkašlala. 

„Kate? Ty už jsi tady? Kde jsi byla?" zeptal se mě a opilým krokem přešel ke mně, kde se snažil mě políbit. Já jsem ho odstrčila a chtěla jsem jít dál, ale on mě chytl za zápěstí a přitáhl k sobě. „Lásko, doneseš nám prosím ještě láhev vína a něco k jídlu?" zeptal se mě, začal se mi šklebit do obličeje a víc si mě nevšímal. Kdyby byl blíž mně, hned bych mu dala facku, měl štěstí, že hned odešel. Něco jsem zamumlala na odpověď a odešla jsem do kuchyně, kde jsem vytáhla lahev obyčejnějšího vína a do misky nasypala chipsy. S donucením jsem jim to tam donesla a schválně jsem s láhví víc ťukla o stůl. Nechtěla jsem něco rozbít nebo tak, chtěla jsem dát najevo, že jsem naštvaná. Oni si mě nevšímali a tak jsem šla do koupelny, kterou máme v ložnici a začala jsem si napouštět horkou vodou vanu. 

Když byla vana plná tak, že skoro přetékala, zastavila jsem vodu a svlékla jsem ze sebe všechno oblečení. Položila jsem se do vany a ponořila jsem se pod vodu. Zůstávala jsem tam tak dlouho, dokud jsem měla dech. Po pár vteřinách jsem se musela vynořit a zhluboka jsem dýchala. Do vany jsem si nalila levandulovou pěnu na uklidnění.