Forever? Forever. /Niall Horan/

30. kapitola

Celou noc jsem toho moc nenaspala, spíš jsem se jenom převalovala v posteli. Chtěla jsem spát, ale hrozně mi hučelo v hlavě, že to prostě nešlo. Nahlédla jsem na druhou stranu postele, jestli tam není Niall, ale nebyl tam. Po pár minutách dalšího převalování se, jsem vstala z postele a oblékla jsem si na sebe legíny a delší tričko. 

Po té, co jsem si stáhla vlasy do volného drdolu jsem se rozhodla, že se půjdu nasnídat a tak nějak se podívat na ty dva, jak vypadají. Nebude to nejspíš žádná sláva, jestli ještě v noci pokračovali s vínem. U dveří jsem se ještě zastavila a podívala se na sebe do zrcadla na druhé straně pokoje. Fialové kruhy pod očima mi ne moc pěkně zdobily oční okolí a vlasy, i když byly v drdolu, byly snad na všechny světové strany. Ještě jsem si promnula obličej a vyšla jsem z ložnice. Chodbou jsem prošla až do obýváku. To jsem ale neměla dělat.. 

Pohled se mi naskytl na spící Lauru na gauči přikrytou dekou. Jo, to by nebylo ještě tak hrozný, kdyby vedle ní neležel Niall. Niall bez oblečení. Znovu jsem si musela promnout oči, jestli se mi to jenom nezdá. Ne, tohle je tvrdá realita. Tohle mi nemohl udělat.. Ještě malou chvíli jsem tam asi musela stát a dívat se na ně, protože mě probrala až horká slza, která se mi spouštěla z oka. Rychle jsem zase odběhla zpátky do ložnice, kde jsem si z pod postele vytáhla svůj kufr, který mi sem mamka přivezla a naházela jsem do něj všechny nejnutnější věci. 

Ale jedna věc mi tady stejně nesedí.. Jak to, že jsem je neslyšela, když jsem celou noc nespala? Hudbu jsem ve sluchátkách neměla zase tak nahlas.. Snažila jsem se na to nějak moc nemyslet, jenže jsem ten obrázek pořád měla před očima. Chtěla jsem se ještě převléct aspoň do džínů, ale přes nápor vzlyků  jsem to prostě nezvládala. Celá jsem se třásla tak, že jsem měla pocit, jako kdybych se nedokázala udržet na nohou. Vzala jsem si ještě rychle papír a tužku a rychle jsem začala čmárat. 

Vybral sis. Nevím, co do tebe vjelo, ale poslední dobou ses choval jako bys to nebyl ty. Ale byla to tvoje volba. Doufám, že sis tu noc aspoň užil a stála za to. Nesnaž se mě kontaktovat a nehledej mě. Díky. 

Kate xx. 

Vzkaz jsem ještě přeložila a dala ho do obálky nadepsané Niallovým jménem a položila jsem ji doprostřed postele.

Vzchopila jsem se a vstala jsem ze země a rychle popadla svůj kufr. Zapotácela jsem se, ale ustála jsem to. Rozešla jsem se ke dveřím a prošla zpátky na chodbu a do obýváku. Kufr se mi naneštěstí zasekl a spadl mi z ruky. 

„Sakra," zanadávala jsem si potichu pro sebe, ale to už jsem z obýváku slyšela zvuky. Snažila jsem se rychle odtud vypadnout, ale kufr mi to neumožňoval. Když už jsme nějak došla do obýváku, viděla jsem, že je Niall už vzhůru. Když mě viděl, chtěl hned běžet za mnou a něco mi říct, ale já jsem ho zastavila. „Ne, nic neříkej, vybral sis sám."

Nečekala jsem na jeho odpověď a znovu jsem se rozešla ke dveřím. Naposledy jsem se nadechla a setřela jsem si slzy a vyšla jsem ze dveří. Dneska jsem nešla po schodech, protože jsem měla kufr a tak jsem raději jela výtahem. Když už jsem byla dole, rozhodla jsem se, že se půjdu ještě trochu projít. Vždyť já vlastně nemám ani kam jít! 

Šla jsem si tam Londýnem a lidé se na mě zvláštně dívali. Pravda, ne každý jde Londýnem v domácím oblečení s kufrem a tvářemi od slz. Chtělo se mi ze sebe smát. A připadala jsem si jako blázen. Jednu chvíli brečím tak, že nemůžu ani chodit a druhou chvíli se směju. Sedla jsem si na tu stejnou lavičku jako včera a vytáhla jsem si svůj telefon z kapsy a vytočila jsem Liamovo číslo. 

„Kate?"

„Liame, já," nedokázala jsem doříct a znovu jsem vzlykla. Překryla jsem si pusu aby to nebylo tak slyšet. 

„Kate, kde jsi? Přijedu pro tebe, jen mi prosím řekni, kde jsi," 

Řekla jsem mu, kde jsem a už jsem jen čekala. Snažila jsem vodopády z mých očí zastavit, ale prostě to nešlo. Ono když vás zradí člověk, kterému na vás záleží víc, než na sobě tak vás to opravdu hodně mrzí. Jak mi to mohl udělat?