Oppugno✔️ Complete

1.Kapitola

Hermiona

Když se vlak rozjel, ještě pořád jsem hledala Harryho, Rona, Ginny nebo kohokoliv, koho bych znala a považovala za kamaráda. Nikdo tu nebyl a já jsem začala přemýšlet, kde se zdrželi, nebo jestli nezvolili jiný způsob, jak se dostat do školy.

Při svém přemýšlení jsem našla kupé, kde seděli Neville s Lenkou, ale k nim jsem si nemohla sednout, rozhodně ne. Měli totiž na práci něco důležitějšího než mě. Když jsem totiž kolem nich procházela, usoudila jsem, že Neville konečně našel odvahu říct Lence o svých citech, a tak jsem šla dál. Všechna kupé byla nemilosrdná plné a já se pomalu, ale jistě blížila ke konci. Škoda, že už neplatí to, co tu bylo zavedené dřív. Vagóny rozdělené podle kolejí byly minulostí a já se musela potýkat se všemi kolejemi, i s tou Zmijozelskou. Snažila jsem se být nenápadná, hlavně kvůli tomu, abych někde nenarazila na Malfoye. On byl to poslední, co jsem potřebovala ke krásné cestě vlakem. Zbývala mi poslední dvě kupé určená pro můj ročník a já začala ztrácet naději. Kdyby mě jen mamka tolik nezdržela, mohla jsem si najít prázdné kupé a nemusela bych se tady teď motat.

V předposledním kupé seděli samí Zmijozelští v čele s Pansy a ta, když mě uviděla, rozesmála se snad na celý vlak. Rychle jsem přeběhla k poslednímu kupé a na malou chvíli jsem se opřela o stěnu u dveří.

„U Merlina, jak já tu holku nesnáším," povzdechla jsem si a vyklonila jsem se, abych se podívala, kdo sedí v posledním kupé. To byla velká chyba. Setkala jsem se se šedým pohledem platinového blonďáka a dech se mi někam ztratil. Během pár vteřin jsem se vzpamatovala a uhnula jsem zpět do pozice, ve které jsem byla předtím. Jeho potkat, to mi opravdu chybělo, jako kdybych to před malou chvílí neříkala.

„Zatraceně!" zaklela jsem a byla jsem ráda, že mě nikdo neslyšel. Jak by to asi vypadalo, kdyby mě někdo slyšel nadávat. Doufala jsem, že nebude mít náladu se mi posmívat. Sice seděl sám, což bylo v jeho případě krajně neobvyklé, ale k němu jsem si rozhodně sednout nemohla. Ne, nemohla, a ani jsem nechtěla. V žádném případě ne!

„Tak, Hermiono, zdá se, že dnes postojíš," povzdechla jsem si a vydala se pryč.

Draco

Přemýšlel jsem o tom, jak splnit úkol, který mi zadal Pán Zla, když mě vyrušil hlasitý a neuvěřitelně vysoký smích z vedlejšího kupé. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, kdo se takhle směje. Pansy, to mohla být jedině ta kráva Pansy. Zakroutil jsem hlavou a chtěl se znovu zadívat z okna, jenže než tam můj pohled dospěl, zahlédl jsem hnědé kudrnaté vlasy u dveří. Zatímco jsem se přesvědčoval, že to určitě není ona, vyklonila se a naše pohledy se znova setkaly. Trvalo to sice jen pár vteřin, ale já jsem nemohl uhnout pohledem. Ta pronikavá čokoládová barva mě nechtěla pustit.

Do háje, Draco, vzpamatuj se, je to Grangerová! křičel na mě hlas v mé hlavě, ale já ho nedokázal poslechnout. Osvobodilo mě až to, když se znovu ztratila za dveřmi, a já bezmocně zatřepal hlavou. Co to sakra je? To mě dokáže rozhodit zrovna ona?!

„Asi jsem ztratil rozum," povzdechl jsem si po chvíli, kdy jsem se snažil najít toho Malfoye, kterým jsem býval posledních pár let, a protože jsme se blížili ke škole, vzal jsem si tašku a vyšel ven z kupé. Ještě sice zbýval kus cesty, ale jen tak sedět nepřipadalo v úvahu. Když budu mít štěstí, narazím někde na Pottera nebo zrzavou palici a budu mít o zábavu postaráno.

Procházel jsem vlakem, ale neměl jsem chuť někoho provokovat, jako kdyby to najednou nebylo vůbec důležité nebo mně vlastní, a já si po chvíli uvědomil, že hledám jednu jedinou osobu. A to konkrétně čarodějku s čokoládovýma očima.

Co na ní bylo tak jiného, že jsem ji najednou nemohl dostat z hlavy? Proboha, vždyť je to mudlovská šmejdka! Zvláštní, že mi to oslovení k ní už vůbec nejde, a kdybych jí tak měl oslovit, myslím, že bych to ani nedokázal.

Snad se ti nelíbí, zasmál se mi hlas v hlavě a já měl chuť ho potěšit nějakou kletbou, škoda, že bych tím zabil sám sebe.

Našel jsem ji až ve třetím vagóně, opírala se o zábradlí u okna a dívala se ven. Kde má ty svoje pijavice, které by bez ní neprošly do dalšího ročníku? Nebylo žádným tajemstvím, že jim pomáhala s úkoly. Dokonce jsem si teď uvědomil, že jsem je neviděl ani na nádraží. Škodolibě jsem se usmál a vydal se k ní.

Hermiona

Moc dobře jsem si uvědomovala, že tam ten platinový blbec stojí, ale hodlala jsem ho ignorovat. Řekla jsem si, že když budu dělat, že neexistuje, třeba ho to časem přejde, nebo si najde jinou oběť. Jenže když se rozešel mým směrem, nemohla jsem ovládnout to bušení srdce, které šlo slyšet snad až do Bradavic. Strach? Hermiona Grangerová má strach? A zrovna z něj? Proč tu sakra vlastně je? Proč mi nemůže dát pokoj aspoň tady?

Co bych teď dala za Harryho neviditelný plášť.

„Čau, Grangerová, kde máš svůj fanklub a Pottera?" řekl jedovatě a já napočítala do deseti. Ne, není tady, prostě se jen budu dál dívat z okna.

„Mluvím s tebou!" zavrčel na mě a já ho dál ignorovala. Bylo fajn ho taky jednou naštvat, přinášelo mi to divný pocit zadostiučinění.

Zrovna když jsem se v duchu chtěla poplácat po rameni, jak jsem mu to nandala, mě surově chytl za loket, otočil mě k sobě a já musela čelit přímo rozzuřeným šedým očím.

„Odpověz mi!" zakřičel mi do obličeje, ale já jsem od něj jen odvrátila pohled. Zřejmě ho to dopálilo ještě víc, protože mě prsty chytl za bradu a otočil zpět tak, že jsem se mu musela znovu podívat do tváře. Můj dech se společně s tepem mého srdce dostával na maximum, a to odhodlání ho ignorovat se mi teď zdálo jako dost velká chyba. Zavřela jsem oči, ale nepočítal jsem s tím, že se mi z oka vykutálí jedna neposlušná slza, kterou svým chováním přivolal.

Ne, Hermiono! Nebreč! Ne před ním! křičelo na mě moje svědomí, ale už bylo pozdě, cítila jsem, jak mi slza stéká po tváři a modlila se, aby byl natolik zaměstnaný sám sebou a nevšiml si jí.

Draco

Ona brečí? Ona brečí kvůli mně? Kde nechala tu Grangerovou, která mi dala pěstí a zbytek roku mi oplácela moje nadávky? Zamračil jsem se a pustil její ruku, kterou jsem křečovitě svíral. Pořád jsem ji ale držel za bradu a už jsem ani nevěděl proč. Tolik mě vytočila tím, že mě ignorovala, a pak tu byl ten tlak v hrudi, který mě donutil sevření jejího obličeje povolit. Svědomí? Odkdy zrovna já mám svědomí? Prsty jsem ale z její tváře nesundal a můj otravný hlas v hlavě mi to dával pořádně hlasitě najevo.

Pak tu byla ale skutečnost, že jsme byli na chodbě vlaku a kdokoliv mohl vidět, že se jí dotýkám. Odklonil jsem se od ní a pustil její tvář. Kdyby to někdo viděl, nikomu bych nevymluvil to, že s ní nic nemám.

Když otevřela oči, ve tváři se jí usadil zmatený výraz a, upřímně? Momentálně jsem musel mít stejný výraz i já. Normálně bych ji poslal ke všem čertům, nadával jí, ale teď? Nic. Prázdnota. Zbyl jen ten tíživý kámen v mé hrudi kvůli tomu, jak jsem se k ní choval. Aniž bych tomu dokázal zabránit, moje ruka se samovolně zvedla, prsty jsem jí setřel tu jednu slzu, která jí zůstala na tváři, a pro dobro všech jsem raději zmizel. Pro dobro všech? Vážně se mnou asi něco je.