Oppugno✔️ Complete

12.Kapitola

Hermiona

Celé další tři dny jsem se snažila Dracovi vyhýbat, ne proto, kým je, ale protože jsem potřebovala přemýšlet. Tolik se toho stalo za ten jeden jediný den, že jsem měla chuť dát si pauzu. Když mi Draco řekl o tom, že mě Harry a Ron sledují kvůli té věštbě, začala jsem si toho víc všímat. A opravdu, nikdo z nich mi nenechal ani chvíli klidu, když odešel Harry, objevil se Ron, a když ne on, tak Fred s Georgem. Dokonce i Ginny se ze mě snažila dostat, kdo je ten tajemný princ, a mě to upřímně lezlo na nervy.

Momentálně jsem seděla ve Velké Síni a snažila se do sebe dostat alespoň něco málo z té hromady jídla tady. Sedla jsem si zády ke Zmijozelskému stolu, jeho pohled by mi teď opravdu nepomohl, a i když jsem byla přesvědčena o tom, že byl donucen stát se Smrtijedem, pořád jím byl a já byla kamarádkou Harryho, toho Harryho, kterého se snaží zabít Voldemort.

„Ahoj Hermiono!" ozval se něčí hlásek vedle mě já otočila hlavu na Ginny. Povzdechla jsem si a vrátila se k dloubání do masa.

„Co se děje? Poslední dobou si nějaká zamlklá," zeptala se a já vztekle zapíchla vidličku do kousku kuřete.

„Víš co, Ginny? Co kdybys šla za svou partou zrádců a mě nechala na pokoji?" řekla jsem naštvaně a zachytila pohledy pár lidí.

„Cože? Co to do tebe vjelo?"

„Do mě? Do mě nic, kromě toho, že mi moji nejlepší přátelé šlapou na paty kvůli jedné stupidní věštbě!" zakřičela jsem na ni a postavila se.

„Jak... jak to tom víš?" soukala ze sebe.

„To je úplně jedno, jak o tom vím! Hlavně mi všichni dejte pokoj!" odpověděla jsem, vzala jsem si jablko, svoje věci a doprovázena pohledy poloprázdné síně jsem vyběhla ven. Nemohla jsem nic, nemohla jsem s ním mluvit a ani mu psát, pořád mi byl někdo v patách a mě to vytáčelo do nepříčetnosti.

K mojí smůle mě teď čekala dvouhodinovka s růžovou ropuchou a Zmijozelem.

Vpadla jsem do učebny jako buldozér a hodila učebnice na lavici, kterou jsem byla nucena sdílet s ním.

„Sakra, co to do tebe vjelo?!" ohradil se blonďák, ale já ho ignorovala. Sedla jsem si na svoje místo a dělala, že tu není.

„Co se děje, Hermiono?" zašeptal, zatímco si pohrával s perem a díval se před sebe.

„Nic se neděje!" odsekla jsem a on se na mě podíval tím pohledem, jestli to myslím vážně.

„Dobře, neříkej mi to," pokrčil rameny a já si povzdechla. Tohle byla jediná chvíle, kdy jsme spolu mohli být a mluvit spolu, a já na něj jsem naštvaná. Vlastně ne, nejsem naštvaná na něj, jsem naštvaná na všechny, ale na něj ne. Vždyť on o tom taky nevěděl.

Po dlouhé chvíli jsem z tašky vytáhla svoji polovinu pergamenu a k mému překvapení byl celý popsaný... z obou stran.

„Ty sis ho za ty tři dny ani jednou nepřečetla, co?" konstatoval Draco a já pokrčila rameny.

„Musela jsem přemýšlet," řekla jsem klidně a když zazvonilo, pustila jsem se do čtení té hromady vzkazů.

Hermiono, moc ti děkuju za to, že si mě ihned neodepsala. Severus měl pravdu, když mi říkal, že to možná nepochopíš, ale že máš laskavé srdce a budeš se to snažit pochopit. Smrtijedem jsem se nestal ze své vlastní vůle a upřímně se mi to hnusí. Jsem odporný sám sobě za to, do jaké rodiny jsem se narodil.

„Neměla bys to číst," přerušil mě blonďák po mém boku a já k němu vzhlédla, znovu něco kreslil na papír, ale tentokrát jsem neviděla, co to je.

„Nevěděla jsem, že umíš tak hezky kreslit," podotkla jsem a on se usmál.

„Nikdo to neví."

S těmi slovy jsem se znovu vrátila k pergamenu.

Bojím se. Bojím se toho, proč se mi vyhýbáš. Moje sny jsou čím dál horší. Upřímně? Chybíš mi.

Okamžitě jsem se na Draca podívala. Vážně mi napsal, že mu chybím?

„Snažíš se mě proměnit v ropuchu?" zasmál se a já si odfrkla.

„Ne, snažím se najít toho zlého, co mi posledních šest let dělal ze života peklo."

„Toho už nenajdeš," prohodil jakoby nic a dál si mě nevšímal. Tohle celé se děje kvůli té věštbě? To kvůli tomu se tak změnil? Sklopila jsem hlavu k pergamenu a četla dál.

Chápu tě, vím, proč se mi vyhýbáš, i já bych se sám sobě vyhýbal.

„Mrzí mě, že jsem si to nepřečetla dřív," zašeptala jsem, ale on jen zakroutil hlavou.

„To je jedno, stejně to celé nemá smysl," řekl mi nazpět a já se trochu zamračila. Co nemá cenu? O čem to mluví?

„Co nemá cenu?" řekla jsem a on jen ukázal prstem na pergamen v mých rukách.

„Čti."

Poslechla jsem ho a s krátkou zastávkou na růžovém kostýmku jsem hlavu zase sklonila k pergamenu.

Blaise si ze mě dělá srandu, že veškerý svůj volný čas trávím s pergamenem v ruce. Ne s tímhle, ale s jiným. Nejspíš by se mi vysmál, kdyby věděl, co dělám, ale mě to nějakým zvláštním způsobem uklidňuje. Kreslím, Hermiono, a to tebe. Asi jsem naprosto zešílel.

Nevěřícně jsem na ty slova zírala.

„Zavři tu pusu," ozvalo se vedle mě a já jí opravdu zavřela.

„Chtěla bych je vidět," zašeptala jsem a on si smutně povzdechl. Podívala jsem se na něj a on na mě.

„Spálil jsemje," řekl chladně, když zazvonilo, a on se zvedl ze svého místa. Nechalpři tom na lavici ten pergamen, na který kreslil celou hodinu. Byla jsem toznovu já, teď když jsem si četla jeho vzkazy. Zakryla jsem ten obrázek učebnicía položila si hlavu na složené ruce. Co jsem to s ním provedla?