Oppugno✔️ Complete

26.Kapitola

Hermiona

Neměla jsem tolik síly, abych vykřikla, ale vnímala jsem, že Draco nezalhal a jeho otec proti němu vyslal kletbu Cruciatus. Musela jsem něco udělat, musela jsem svého prince zachránit.

„Draco," zašeptala jsem, ale neslyšel mě. Pochybovala jsem, že mě vůbec někdo slyšel. Bellatrix držela vzpouzející se Narcisu, Draco byl její dítě a ona ho vždy milovala, proto se ho teď snažila zachránit, stejně jako já.

Všechno mi bylo tak trochu vzdálené. I Bellatrix na mě použila kletbu Cruciatus, ale měla jsem ještě nějaké zbytky síly. Snažila jsem se dostat k Dracovi, který ležel na zemi schoulený do klubíčka a snažil se nekřičet.

Posunula jsem k němu nejdřív jednu ruku, ale nedosáhla jsem na něj. S vypětím všech sil jsem se překulila na bok a doplazila se k němu, všiml si mě a natáhl ke mně ruku se znamením zla. Já jsem k němu natáhla svou s vyřezaným Mudlovská šmejdka a když se naše ruce spojily, ozvala se ohlušující rána a všechny nás zaplavilo ostré bílé světlo. Musela jsem zavřít oči, ale i tak jsem cítila, jak Dracův stisk zesílil, až si mě kompletně zabalil do náruče.

„Hermiono," zašeptal a já pomalu otevřela oči. Světlo bylo pořád neuvěřitelně ostré, ale už jsem dokázala rozeznat jeho obličej. Usmíval se a já už mu chtěla začít nadávat, jak se teď dokáže usmívat, ale on se podíval kolem sebe, a tak jsem ho napodobila.

Zatajil se mi dech. Kolem nás bylo neuvěřitelné množství patronů, kteří kolem nás vytvořili jakousi bublinu. Podívala jsem se skrze průhledného jednorožce na Luciuse, Bellatrix i Narcisu. Nehýbali se a jen tiše hleděli před sebe.

„Kde se tu vzali?" zeptala jsem se potichu a podívala se na Draca.

„To nevím," přiznal se a pohladil mě po vlasech.

Byli jsme teď chráněni před vším zlem tam venku, ale já nevěděla, jak dlouho to tak bude.

Znovu jsem se podívala na ty tři venku, Lucius někam naštvaně odešel a Bellatrix se na nás dívala výrazem který byl napůl ohromený a na půl nenávistný. Pak jako kdyby se probudila a začala proti nám posílat kletby, mohla jsem jen hádat, co všechno zkouší, aby patrony rozehnala, ale nic se nestalo. Žádná z těch kleteb se k nám nedostala. Ten velký jednorožec se postavil přímo před nás a chránil nás společně se psem, orlem, hadem a malinkým králíčkem. Ostatní kolem nás pluly jako mraky. Viděla jsem i kočku která honila klubko vlny.

O ničem takovém jsem nikdy ani nečetla, a hlavně tu nebyl nikdo kdo by mohl takové množství patronů vykouzlit. Kde se tu potom vzali?

Z ničeho nic Dracovo sevření zesílilo a já se mu podívala do tváře, oči měl upřené do prostoru a já jeho pohled následovala. Vrátil se jeho otec a nebyl sám. Přivedl Voldemorta.

„Co to má znamenat?!" vykřikl Voldemort a podíval se po všech v hale, až pohledem skončil na nás. Dracova náruč byla v tu chvíli nejsilnější.

„Myslíš, že je dokáže zrušit?" zeptal se mě Draco, ale já mu neodpověděla. Voldemort se díval přímo na mě, nejspíš si myslel, že jsem je vykouzlila já.

Přemýšlela jsem, jak se z téhle situace dostat, Draco by nás mohl dostat pryč, ale měli bychom vůbec někdy klid? Všude by nás našli... takhle to nepůjde.

Mezi tím, kdy jsem přemýšlela, se jednorožec pohnul a šel přímo k Voldemortovi. Ten se ho sice snažil rukama rozehnat, ale nepomohlo mu to. V tu chvíli, kdy se jednorožec dostal až k Voldemortovi, se stalo něco neuvěřitelného, to průhledné zvíře proniklo do samotného Voldemorta a zmizelo v něm.

Myslím, že teď všichni, kteří byli v hale měli otevřenou pusu a čekali, co se stane. Voldemort se však nehýbal, jen strnule stál se zavřenýma očima.

Přesně jsem nevěděla, co se stane, když do někoho pronikne patron, ale je to jen kouzlo... kouzlo z nejšťastnější vzpomínky.

Pak se Voldemortovi oči otevřely a on se usmál.