Oppugno✔️ Complete

13.Kapitola

Hermiona

„Ehm, chci s tebou mluvit," ozvalo se nad mou hlavou a já jí zvedla. Přede mnou stal Blaise a nervózně se kolem sebe rozhlížel.

„Ty? A o čem?" zeptala jsem se a on se ke mně nahnul o něco blíž.

„Přijď po večeři ke komnatě nejvyšší potřeby, prosím," zašeptal a zmizel zase za Pansy. Zaraženě jsem ho sledovala a snažila se přijít na to, co by mi zrovna on chtěl.

„Co ti chtěl ten had?" ozval se naštvaný hlas, hlas, který bych poznala snad všude, když jsem otočila hlavu, spatřila jsem Rona.

„Netuším," řekla jsem a vytáhla jsem učebnici, ve které jsem začala listovat.

„Nelíbí se mi, jak se kolem tebe motají Zmijozelští."

„Vážně? A co ještě se ti nelíbí, Ronalde? Co po mně všichni chcete? Dejte mi pokoj!" zavrčela jsem a zaklapla učebnici.

„Vypadni, Weasley!" zavrčel hlas za mými zády, až jsem nadskočila. Nemusela jsem ani hádat, kdo tam stojí.

„Nebo co, Malfoyi?" ohradil se Ron a já viděla jeho zatnuté pěsti.

„Je mi jedno, co mi udělají, když tě odtud vykopu," zavrčel Draco a sedl si vedle mě.

„Tak dost oba!'' vložila jsem se do toho a na oba se podívala.

„Ty! Nemáš nejmenší právo mi říkat, co mám a nemám dělat, a ty! ..." otočila jsem se na Draca a na malý okamžik jsem ztratila slova.

„...ty se do toho nepleť," dořekla jsem a viděla jeho úšklebek. V tu chvíli zazvonilo a Ron naštvaně odkráčel.

„Nechci, aby ses s nimi hádala," promluvil po dlouhé chvíli ticha Draco a já se na něj překvapeně podívala. Opravdu tohle právě vypustil z pusy?

„Nepřestáváš mě překvapovat," podotkla jsem a slyšela jsem, jak se potichu zasmál.

„Myslím to vážně, jsou to tvoji kamarádi. Myslí to s tebou dobře."

„Co kdybys vzal vážně moje slova a nepletl se do toho?" zvedla jsem obočí a on se na mě zadíval.

„Jestli to chceš," řekl nakonec a začal se věnovat profesorce, která rozdávala pergameny s testem. Chci, aby se do toho přestal plést? V tuhle chvíli jsem to opravdu nedokázala posoudit. Chtěla bych jen chvíli klidu, ode všech, a hlavně od té věštby. Vždyť ani nevím, jak zní!

„Draco?" zkusila jsem opatrně, když jsme dopsali test.

„Co chceš?" vyštěkl na mě a já se zarazila, jeho tón se mi ani trochu nelíbil.

„Nepal ty obrázky, chtěla bych je."

„Smůla, Grangerová, to se nestane," zavrčel a já se na něj podívala. Co se stalo? Kdy jsme se dostali zase k příjmení? Nechtěla jsem si to přiznávat, ale mrzelo mě to.

„Do... dobře," zamumlala jsem a pak zazvonilo. Draco v tu chvíli zmizel a já zůstala s ještě těžší hlavou sama.

„Hermiono, omlouvám se," přidal se ke mně Ron, když jsme vycházeli z učebny, a já si povzdechla.

„To je dobrý, Rone, vím, že to myslíš dobře," řekla jsem klidně a viděla jeho nepatrný úsměv.

„Ginny mi řekla, že víš o té věštbě. Jak?"

„On mi to řekl," kývla jsem hlavou k blonďákovi, který seděl ve výklenku a nevšímal si nás.

„Aha, ale měla bys vědět, že jsme to dělali kvůli tobě. Kdyby... kdybyste se dali dohromady a zjistil to Malfoy starší, byla bys v nebezpečí. To chápeš, ne?"

„Rone, vážně jste si mysleli, že bych něco měla s Malfoyem? Je to Malfoy! Arogantní a namyšlený pitomec který vidí jen sám s..."

Nedořekla jsem to, protože mi do ramene vrazil právě ten blonďák, o kterém jsem mluvila, a ani se nezastavil. Okamžitě jsem se kousla do jazyku. Určitě to slyšel.

„No, myslím, že tě slyšel," podotkl Ron vedle mě a já si znovu povzdechla. Během chvilky se ve mně ale něco zlomilo a já prostě nechtěla, aby na mě byl naštvaný.

„Rone, odpusť mi to," zamumlala jsem směrem k Ronovi a rozběhla se za vzdalujícím se blonďákem.

„Draco! Draco, počkej!" křičela jsem na něj a děkovala náhodě, že v téhle chodbě nikdo nebyl. Ovšem dotyčný se nezastavoval a rychlým krokem mířil pryč.

„Draco! Prosím, stůj!'' zkusila jsem znovu sotva popadajíc dech. Ani to ho ale nezastavilo a já se vyčerpaně sesunula k zemi. Zkazila jsem to, zničila jsem i to málo dobrého, co mi byl ochotný dát. Dokonce mi věřil natolik, že mi řekl, že je Smrtijed. Kreslí moje obrázky a už mi nenadává. Všechno jsem to těmi slovy zničila. Až teprve teď jsem si uvědomila, že chci, aby se do toho pletl, že si s ním chci psát a že chci, aby kreslil, protože to byl on. Byl to ten hodný Draco.

„Hermiono?" uslyšela jsem dívčí hlas nad sebou a zvedla jsem hlavu.

„Ach, Hermiono, promiň mi to, promiň mi to všechno. Měli jsme ti říct pravdu," řekla Ginny a klekla si ke mně.

„Nevěděla jsem... nikdo z nás nevěděl, že jste stihli dojít až tak daleko," mumlala dál a setřela mi mokré tváře. Daleko? Vždyť jsme nijak daleko nedošlo, nebo ano?

„To je v pořádku Ginny, stejně je to pryč," vysoukala jsem ze sebe nakonec a ona se na mě konejšivě usmála.

„To je on, že jo? Ten princ, který ti nakreslil ten obrázek a se kterým sis psala?'' zeptala se a já kývla. Nemá smysl jí něco zatajovat.

„Došlo mi to pár dní zpátky. Když si byla sama a vyhýbala ses mu. Vypadal hrozně... i na Malfoye," řekla tiše a já se na ni podívala. Vůbec jsem ho ty dny nevnímala.

„Víš, myslím, že je ta věštba pravdivá, a ať se budeme snažit, jak chceme. Vy dva spolu stejně budete. Teda za předpokladu, že..."

„...že dostanerozum," dořekl za ní jiný hlas a obě jsme se otočily. Za námi stál Draco atrochu nerozhodně se mračil.