Oppugno✔️ Complete

9.Kapitola

Hermiona

„Paní profesorko, můžu už jít?" zeptala jsem se, když jsem na počítala sto opakování slova Budu chodit včas.

„Ale jistě, drahá, a pro příště choďte na moje hodiny včas," odpověděla mi s nemizejícím sladkým úsměvem. Zvedla jsem se ze svého místa, pobrala jsem si věci a hábit, který jsem si předtím sundala, a jen v košili jsem vyšla z učebny.

„Mrcha jedna za..." nedořekla jsem to, protože jen co jsem zavřela dveře a chtěla jsem se otočit, do někoho jsem vrazila. Konkrétně do otravné ho blonďáka.

„Malfoyi, jsi jako můj stín," povzdechla jsem si a on se na mě usmál.

„Taky tě rád vidím, jaký byl trest?" zeptal se a já se mezitím vymanila z jeho rukou, kterými mě chytl, když jsem do něj narazila.

„To nemáš nic lepšího na práci? Oba víme, že tě to stejně nezajímá," pohodila jsem, když jsem se rozešla ke koleji.

„Kdyby mě to nezajímalo, nejsem tady," řekl pár kroků za mnou a já se zastavila.

„Fajn, víš co? Bylo to děsný, ne víc než to, bylo to hrozný. Ta čarodějnice mi dala stokrát opsat větu – Budu chodit včas – a jako kdyby to nestačilo, že já, Hermiona Grangerová, dostanu trest za pozdní příchod, ta růžová ropucha mi dala očarované pero!"

Ta poslední slova jsem skoro zakřičela, měla jsem na ní takový vztek.

„Očarované pero?" nechápal a já si povzdechla, abych se nějak uklidnila. On za můj vztek kupodivu nemohl.

„Ano, dívej," řekla jsem klidně a ukázala mu levou ruku s krvavým textem. Chvíli se na mou ruku díval a pak, během sekundy, se otočil a rozešel se směrem k učebně ze které jsem vyšla.

„Draco, ne! Počkej!" zakřičela jsem na něj, když si ze zadní kapsy vytáhl hůlku. V ten moment se zarazil a já taky. Opravdu jsem mu právě řekla jménem? Jen pár lidí mu smí říkat jménem a já k nim opravdu nepatřím.

„Ty jsi mi teď řekla jménem?" řekl nevěřícně a znovu se ke mně otočil.

„Ano, p – protože si chtěl udělat hroznou hloupost!" řekla jsem rázně a on se během chvilky objevil u mě a já před ním ustoupila až do výklenku pro okno. Kdybych mohla, vsákla bych se do kamene.

„Promiň, promiň, už to neudělám," vyhrkla jsem rychle, zatímco mi jeho ruce, po stranách mé hlavy, zabraňovaly v úniku. V téhle pozici už jsme jednou byli.

„Ukaž mi tu ruku," řekl klidně a já otevřela pusu údivem.

„Ty... ty mi nebudeš nadávat nebo něco takového?"

Ta slova ho rozesmála a já se neubránila úsměvu taky.

„Vážně chceš, abych ti nadával za to, že mi řekneš jménem?"

„Ehm, ne," potvrdila jsem mu a dala jsem před sebe zraněnou ruku, tak jak chtěl. Vzal ji do svojí a já málem zavřela oči pod tíhou jeho hřejivé ho doteku. Jak může mít někdo takový tak krásný dotek? Sledovala jsem ho, jak si tu větu prohlíží a pak, když něco tiše zamumlal, text zmizel.

„Co? Co si to..." vykulila jsem oči.

„Kouzlo," usmál se a já protočila očima.

„Vážně Malfoyi? To by mě nenapadlo," řekla jsem sarkasticky a on se trochu zamračil.

„Neříkej mi tak," zaprosil a pustil mou ruku ze svojí.

„Nemám ti říkat příjmením? Vždyť i ty mně říkáš Grangerová... když mám štěstí," odporovala jsem mu dál a on ode mě kousek poodstoupil.

„Jak chceš. Vlastně jsem přišel kvůli tomuhle," řekl a podal mi složený kus pergamenu. Nevěřícně jsem si ho prohlížela a pak jsem ho rozložila. Byl to ten obrázek, který kreslil na hodině, obrázek mě. Byl hotový a krásný.

„Draco..." vydechla jsem užasle a viděla jeho samolibý úšklebek. Chtěla jsem mu něco říct, ale všechna slova se mi prostě vykouřila z hlavy.

„Líbí se ti?'' zeptal se a já k němu zvedla hlavu.

„Moc. Děkuju" řekla jsem a schovala si obrázek do tašky abych ho neponičila.

„Neříkej mi prosím příjmením, až moc mi to připomíná, kdo jsem," zaprosil a já si všimla, jak si ještě víc stáhl rukáv košile.

„A kdo jsi, Draco?" zeptala jsem se a on se zamračil.

„Někdo, od koho by ses měla držet dál, Hermiono," vydechl a rychlým krokem odešel pryč.

Stála jsem tam a snažila se přijít na to, co jsem udělala špatně. Znovu mě ten kluk vyvedl z míry, a tak jsem zatřásla hlavou a vydala se na večeři.

Draco

„Do háje s jejíma upřímnýma očima! Já jí to málem všechno řekl!" křičel jsem sám na sebe do zrcadla v umývárně, kam jsem utekl.

„A jsi si jistý, že by to nepochopila?" ozval se mužský hlas za mnou a já se otočil.

„Ne, nepochopila. Hned by běžela za ředitelem a já bych skončil v Azkabanu," řekl jsem a hořce jsem se usmál.

„Můžeš Brumbálovi nabídnout své služby stejně jako já," řekl klidně a já se skoro hystericky zasmál.

„Severusi, jenže já nejsem ty! Tys mu to nabídl za to, že ochrání Potterovu matku. Já mu nemám co nabídnout. Vždyť on po mě chce, abych ho zabil!"

„Draco, měl by ses v první řadě uklidnit. Hermiona je... chytrá a má... laskavé srdce," odpověděl mi a já viděl, jak mu ta slova jdou špatně přes jazyk.

„Vážně si tohle právě řekl?" zasmál jsem se.

„Zavázal jsem se tvé matce neporušitelným slibem, Draco. Musím na tebe dát pozor. Vím, že to, stát se Smrtijedem, nebylo tvé přání, ale přání tvého pošahaného otce. Nenech si jím zkazit život," poradil mi, otočil se a stejně tak rychle jak přišel, zase odešel.