Oppugno✔️ Complete

25.kapitola

Draco

Čekal jsem na místě, které jsme si s Hermionou domluvili, ale ona nikde nebyla. Doufal jsem, že těm věcem neuvěřila. Co když ano a opustila mě doopravdy?

„Draco!" zavolal někdo mé jméno a když jsem se za tím zvukem otočil, uviděl jsem Ginny.

„Draco, hledala jsem tě všude," sípala a sotva popadala dech.

„Co se děje?"

„Hermiona... Ron... Je pryč... Zmizela..." soukala ze sebe jednotlivá slova a já se nechápavě zamračil.

„Ginny, nerozumím ti ani slovo. Nechceš mi to napsat?"

Ginny se na chvilku zamračila a pak párkrát polkla.

„Rona zasáhlo omračující kouzlo a Hermionu někdo unesl!" vypadlo z ní konečně a já ztuhl.

„To musel být někdo od nás. Díky, Ginny," vyhrkl jsem okamžitě a pospíchal za hranice Bradavic. Tam jsem se vykašlal na nějaký protokol nebo to, že mě mohl někdo vidět, a proměnil jsem se v černou mlhu. Cestou jsem přemýšlel, jak se kdokoliv od nás dostal do Bradavic, pro Smrtijedy je nemožné se tam přemístit. Musí tam mít nějakého komplice.

Všechno tohle se mi vykouřilo z hlavy, jen co jsem se přiblížil k Malfoy Manor. Všude se svítilo, a to znamenalo jediné – je tam i on... Voldemort.

Mráz se mi roztáhl po zádech, když jsem kráčel po štěrkové cestě směrem k hlavním dveřím. Vůbec jsem netušil, co mě tam uvnitř čeká, ale jedno jsem věděl... Určitě tam bude moje Hermiona. Na vymýšlení nějakého plánu nebyl čas, budu se muset zařídit podle toho, co uvidím uvnitř, a já tuším, že to nebude nic pěkného. Jestli je tam i moje teta Bellatrix... No na to ani nechci myslet.

„Draco!" otevřela mi dveře má matka a div mě nerozmačkala v náručí.

„Jsem tak ráda, že jsi tu. Pojď, pojď a řekni své tetě, že nic z toho, co říká, není pravda," prosila mě a táhla do domu. Co jsem měl říct? Jediné, co jsem zvládl, bylo tvářit se jako pravý Malfoy.

Procházeli jsme tichým sídlem a já cítil strach. Strach tak tíživý, že se mi i špatně dýchalo. Pak se to ozvalo a já se zarazil na místě. Vyděšeně jsem se díval směrem do haly.

„Co – co je to?" zeptal jsem se a snažil se zamaskovat zděšení. Ten zvuk, který mě tak rozrušil byl totiž křik. Hermionin křik.

„To za chvilku uvidíš," řekla mi matka tiše a vzala mě za ruku. Nebyl jsem si jistý, jestli to chci vidět.

Když jsme vystoupali po schodech, zatnul jsme zuby. Hermiona ležela na černé podlaze, šaty měla roztrhané a své krásné oči zavřené. To, co mě ale dohnalo na pokraj mého sebeovládání, byla má teta, ta odporná ženská, která se od Hermiony zrovna narovnala se sadistickým úsměvem na tváři.

„Bela jí udělala krásné tetování," řekl můj otec sedící ve svém křesle a vycházkovou holí ukázal na levou Hermioninu ruku. Jak jsem si toho jen mohl nevšimnout? Moje krásná Hermiona měla na ruce vyřezáno Mudlovská šmejdka.

Silou vůle jsem si udržel lhostejný výraz, a to dokonce i tehdy, když mě moje teta objala.

„Jsem ráda, že tě vidím," zašeptala mi, ale ten zlomyslný tón se prostě nedal přeslechnout.

„Co tu dělá?" zeptal jsem se rovnou a hlavou kývl k Hermioně.

„No, Draco, dostalo se k nám, že tuto... šmejdku... miluješ," promluvil otec a já se uchechtl. Prostě se to vyžadovalo.

„Od koho jsi se to dozvěděl?" zeptal jsem se, aniž bych odpověděl, a otec mávl rukou kamsi do prostoru. V tu chvíli dovedli další dva Smrtijedi Blaise. Zamračil jsem se a odvrátil od něj hlavu. Tohle byla zrada... zradil mě můj nejlepší přítel. Možná Pansy, ano Pansy, tomu bych i uvěřil, ale on?

„Draco, já..."

„Dost!" přerušil jsem Blaise v tom, aby se mi omluvil, a on znovu sklopil hlavu k zemi.

„Takže, synu? Je to pravda?" zeptal se mě můj otec a já se na něj zpříma podíval. Zachytil jsem dokonce i očekávající pohled tety a prosebný výraz matky, ale to hlavní, co jsem viděl, byly hnědé oči dívky na podlaze. Zrovna teď se probudila a já se zarazil v úmyslu zalhat a říct, že nic z toho není pravda. Jenže její oči mi tu možnost sebraly. Nedokázal jsem lhát, nedokázal jsem být Malfoy. Mohl jsem jen pokleknout a být Draco.

„Je to pravda.Miluji Hermionu," řekl jsem spíš přímo jí, a v ten okamžik mě zasáhlakletba Cruciatus.