Oppugno✔️ Complete

7.Kapitola

Draco

Seděl jsem na hodině historie a snažil se zuby nehty neusnout. Toho ducha bych potřeboval v noci, aby mě uspával. Pak mě napadlo zkontrolovat pergamen, dělal jsem to poslední dvě hodiny skoro pořád, a samotného mě štvalo to, jak čekám na její odpověď. Když jsem pergamen rozložil, usmál jsem se. Byla tam odpověď. Proč mi píšeš Malfoyi? Zašklebil jsem se, proč jí vlastně píšu? Protože ten duch je nudný. Napsal jsem a téměř okamžitě se objevila odpověď. Sedím ve věži, něco mi povídej. Ta slova mě znovu donutila k úsměvu.

„Pane Malfoyi, nechcete se s námi o to podělit?" ozval se duch o něco hlasitěji než obvykle a hlavy některých lidí se zvedly z lavice.

„Přesně. Nechci," odsekl jsem a schoval pergamen do kapsy. Odepíšu jí, až půjdu na oběd.

Když konečně zazvonilo, zvedl jsem se ze svého místa a zamířil do Velké síně. Pansy už vypadala normálně a já musel Hermioně připsat body za to, jak důkladnou pomstu vymyslela, byla to pomsta pro nás pro oba. Musela vědět, že za mnou Pansy poběží.

„Hele, Draco, jsi dneska nějak moc zamyšlený," prolomil ticho Blaise a já si povzdechl. To každého udivuje to, že mám mozek a umím ho používat? Kdyby mi dali všichni pokoj, nemluvil bych vůbec.

„Co tě tak překvapuje?" odpověděl jsem mu a cítil jsem, jak se do mé paže zaklesla Pansy.

„Pansy, být tebou, tak tu ruku sundám, a to hned," zavrčel jsem a ona mě kupodivu poslechla.

„Vůbec nemá smysl pro humor," postěžoval si Blaise Pansy a já k němu otočil hlavu.

„Spíš nemám smysl pro vás."

S tím jsem je tam nechal stát a vešel do Velké síně. Rovnou jsem si sedl na své místo a ignoroval vše kolem.

Neměl bych jí psát. Ne, rozhodně bych neměl. Jsem Smrtijed, akorát ji ohrozím, a to nechci vědět, co by na to řekl otec. Kašlu na to.

Sáhl jsem do kapsy a rozložil pergamen. Tvá poslední zpráva zněla jako volání o pomoc zakleté princezny. Vzkaz zmizel a nic. Odpověď nepřišla, a tak jsem se podíval k jejich stolu. Hermiona seděla jen s Ginny a o něčem se bavily. Nechal jsem to být, zprávu si může přečíst i potom. Rychle jsem do sebe naházel, co se dalo, a vyrazil na obranu proti černé magii s tou růžovou ženskou. To bude sranda.

Hermiona

Věděla jsem, že tu je, ale byla tu se mnou Ginny, a tak jsem se na něj neodvážila podívat. Chtěla jsem zjistit, jestli mi konečně odepsal, ale ani to jsem nemohla.

„Hermiono!" vyrušil mě Ronův hlas a já se po něm ohlédla. Vypadal značně zadýchaně.

„Co se děje, Rone?" zeptala jsem se a on si sedl, ztěžka oddechoval a snažil se propadnout dech.

„Změnili nám rozvrh, máme teď obranu proti černý magii," řekl už normálním hlasem a já se zamračila. To znamená strávit poslední dvě hodiny s Umbridgeovou.

„A kvůli tomu si tak pospíchal?" usmála jsem se a on se na mě dotčeně podíval.

„Myslel jsem, že bys to chtěla vědět. A navíc, bude zvonit," oznámil mi nakonec a odešel pryč.

„Ale to ne! Ginny musím jít, promiň," vysoukala jsem ze sebe a utíkala za Ronem.

Když jsem byla v půli cesty, začalo zvonit a já zrychlila. Musím se modlit, aby tam ještě nebyla. Co to se mnou je? Dneska všude chodím pozdě. Když jsem přiběhla k učebně, k mojí smůle byly už dveře zavřené, a to znamenalo jen jedno. Už tam je.

Zhluboka jsem se nadechla, upravila si rozlítané vlasy a vešla jsem dovnitř.

„Paní profesorko, omlouvám se," vysoukala jsem ze sebe a pro jistotu jsem sklopila hlavu.

„Jsem velice ráda, že jste dorazila slečno ...?" začala až překvapivě sladkým hlasem a já k ní zvedla hlavu. Mile se usmívala, ale mně to spíše nahánělo hrůzu. Vypadala jako růžový žralok, který vám s úsměvem oznamuje, že budete jeho jídlo.

„Grangerová, madam, Hermiona Grangerová," zamumlala jsem a ona ke mně udělala pár kroků. Věděla jsem naprosto jistě, že se na nás dívá celá třída.

„Ó, ano, slyšela jsem o vás. Velmi chytrá čarodějka mudlovského původu," řekla a já možná otevřela pusu. Co je zač? Růžový Smrtijed?

„Ano, madam."

„Tak se posaďte..." vyzvala mě a rozhlédla se po místnosti. Kopírovala jsem její rozhlížení a až teď jsem si všimla že jsme spojení se Zmijozelem. Ne, prosím ne. Jen ať ji nenapadne...

„Sedněte si vedle pana Malfoye," rozkázala mi a já si povzdechla, copak mi umí číst myšlenky?

Zachytila jsem Ronův rozzuřený pohled, kterým sliboval té čarodějnici pomstu, a odevzdaně jsem zamířila k blonďákovi, který se tvářil, jako kdyby se ho to netýkalo. Může být můj den ještě horší?

„A po hodině tu zůstanete, slečno Grangerová," řekla Umbridgeová zády ke mně a já si položila hlavu na lavici. První den školy a já dostanu trest. Vážně skvělé, jako kdyby nestačilo, že mě posadila vedle Malfoye.

Po chvíli jsem zvedla hlavu a podívala se na něj, skoro neznatelně se usmíval, ale jinak si mě nevšímal. Potom mi pohled sklouzl na jeho ruce položené na lavici, v prstech si hrál se složeným kouskem pergamenu.

No jistě! Ten pergamen! Sáhla jsem si do kapsy u kalhot a rozložila ho.

„Chytrá holka," ozval se blonďák potichu a já se usmála. Vážně teď řekl, že jsem chytrá? Neuvěřitelné.