Zrození fénixe

Prolog

Prolog

Elfka se proplétala davem.

„Zastavte ji někdo." křičel nějaký voják.

Lidé jí hbitě uhýbali z cesty. Sprintovala přes plné náměstí. Vrážela do kolemjdoucích, kteří nebyli dost rychlí na to, aby se jí vyhnuli. Tu se přehoupla přes stánek s rybami, jinde zase shodila několik hrnců. Za sebou slyšela nadávky od obětí.

A to jim chtěla pomoci. Před hodinou se na druhém konci města konala poprava. Dva nevinní lidé měli být pověšeni. Potichu vyšplhala na vrch šibenice a odřízla provazy, takže když se pod nimi otevřel poklop, nic se jim nestalo. Provinila se sice i horšími věcmi jako pokusem o zabití krále, ale na tom teď už nezáleželo. Záleželo jenom na jedné věci a tou byl útěk.

„Dávej pozor!" křičel jeden obchodník, do kterého vrazila. „Kam to asi spěchá?" zeptala se pištivým hlasem jedna urozená dáma.

„Typická drbna" pomyslela si.

Přes hlavu měla kápi, takže nikdo neviděl, kdo je doopravdy. Kdyby to někdo zjistil, nenechali by ji tak rychle projít. Elfové a lidé byli odvěcí nepřátelé.

Za ní běžel asi tucet ozbrojenců. Tří by se v klidu zbavila, ale tucet, to už bylo horší. Měla jedinou možnost a tou bylo dostat se přes Měsíční bránu. I když... něco ji napadlo a brzy měla plán hotový.

Zabočila do postranní uličky. Mezi stěnami domů byli ve zdi připevněné pevné železné tyče, na které se věšelo prádlo. Bylo to asi sedm stop. Rozběhla se a skočila do výšky. Chytila se jedné z tyčí a otočila se. Začala se rozhoupávat. Slyšela hlasy vojáků, už u ní skoro byli. Prudce zatočili do uličky. Běželi ve spořádaném útvaru tří mužů vpředu i vzadu ve čtyřech řadách. Když už jim zbývaly jenom čtyři stopy, elfka se zhoupla a pustila se.

Dopadla přímo na vojáky a srazila je k zemi. Nato se hbitě zvedla a rozběhla se pryč.

*

Blížila se k chrámu. Vběhla dovnitř a dala na dveře závoru. „To by je snad mohlo zdržet," pomyslela si a stoupala po schodech do věže.

Náhle se ozvali rány a pak hlasité prasknutí dřeva.

„Chyťte ji! Nemůže být daleko." Klapot kožených vysokých bot se stále přibližoval, hlasy sílili.

„Prohledejte to tu."

„Pane, tento mnich říká, že viděl někoho v dlouhé kápy běžícího po schodech do věže"

„Dobře, všichni do věže. Za chvíli ji máme."

Elfka běžela dál a už byla na konci, ale dveře do věže byly zamčené. Rozběhla se a vší silou do nich kopla, ale nic. Znova. A zase. Dveře jen skřípaly, ale stále se neotevřeli. Klapot se přibližoval. Vojáci už byli na dohled. Běželi, skoro letěli schody vzhůru. Jeden voják byl rychlejší než ostatní, běžel přímo na elfku, která se sehla, a voják vrazil do dveří. Ty se se skřípáním otevřely a voják vyletěl ven. Elfka na nic nečekala a vyběhla ze dveří.

To už se k ní blížili další vojáci.

„Obkličte ji!" řekl velitelským hlasem jeden z nich. Vojáci se přibližovali ze všech stran a tlačili ji k zábradlí.

Vojáci mířili na elfku meči a chechtali se. Nedávali pozor a ona zatím přelezla zábradlí. Když se vzpamatovali, elfka jim zamávala a skočila.

Do obou rukou sevřela rohy svého pláště, roztáhla jej a nechala se unášet větrem. Při letu jí spadla kapuce a její vlasy barvy ohně zářili jako zapadající slunce.

*

Dopad byl tvrdý a řeka ledová a dravá. Táhla elfku dál a dál a stahovala ji hluboko pod vodu. V dálce slyšela zvony. Bylo devět hodin. Slunce, obklopené červánky se pomalu, ale jistě, blížilo k západu. A potom byla tma. Začaly se objevovat první hvězdy a souhvězdí. Elfka rychle vyslala modlitbu k bohyni ohně, Liekki, aby jí ochraňovala. Voda jí oslabovala, její chlad hasil žár uvnitř ní. Musela se rychle dostat na břeh nebo by zahynula.

„Liekki, paní všeho ohně prosím pomoz mi. Tvá pokorná služebnice tě volá, vyslyš její prosbu a zachraň jí z nesnází." šeptala do vzduchu.

Elfka udělala několik temp k bližšímu z břehu a lehce se mu přiblížila.

„Už jenom kousek, jen malý kousek a budu pryč."

Nadechla se a znovu se potopila pod vodu a uplavala kousek. Už tam skoro byla, jenom kousek a potom spatřila svoji záchranu. Strom u cesty jí podával větev, stačilo se jí jenom chytnout a přitáhnout se ke břehu. Proud jí donesl k její záchraně a ona se pevně chytila. Začala se přitahovat, bojovala proti síle proudu, když tu uslyšela zapraskání. A další. Větev se zlomila a proud jí táhl nemilosrdně dál.

Oblohu proťal blesk. Do zad jí bubnoval prudký déšť. Co chvíli se ukazovali další a další blesky, hromy zněli jako třískání do obrovského bubnu. Podívala se, kde to je.

Stoleté vrby se skláněly nad vodu, jako by chtěly pít. Lišejníky, lemující stromy, zářily jasně zelenou barvou, do řeky vstupoval malý potůček křišťálově čisté vody.

Najednou bylo slyšet hlasité bublání vody, vzhlédla dopředu a spatřila mohutný vodopád. Byl vysoký asi třicet stop a z vody se tyčila ostrá skaliska připravená ji nabodnout. Rozhlédla se kolem a její jediná záchrana byla malá skála, tyčící se nad vodou. Zběsile k ní plavala, ale proud byl silnější. Táhl ji dál vstříc smrti. Když tu se jako zázrakem objevila vlna, která ji strčila rovnou ke skále.

Elfka se držela, jak jen mohla, ale proud byl silnější. Kapky deště, velké jako listy jí bičovaly do zad. Prsty měl od skály celé krvavé a klouby úplně bílé. Minuty se tvářily jako hodiny. Nevěděla, jak dlouho už se drží, když tu se z nenadání zvedla další vlna a hodila jí rovnou do vodopádu. Zavřela oči a čekala na smrt.