Zrození fénixe

42

„Takže v Lohikäärme je to stejné?" zeptala se Ximena.

„Ano, informuj ohnivé elfy a sama uteč." přikázal jí Asmar Tasartir.

„Ano, pane." řekla Ximena smutně a ukončila tím jejich rozhovor.

Elfové dokázali vzájemně komunikovat na dálku pomocí kouzel. Ale Ximena měla jeden problém. Neuměla kouzlit. A tak se s Radou komunikovala pomocí zvláštního zařízení, které jí Asmar Tasartir poskytl.

Měla své instrukce, ale pro jednou se rozhodla neuposlechnout rozkazu a jednat na vlastní pěst. Vyšla ze svého domku a zeptala se jednoho kolemjdoucího, co si myslí o Hati mawar.

„Elfové nám vládnout nebudou. To nikdy! To se radši přidám k Hati mawar. Ti to s lidmi alespoň myslí dobře. A nespřádají plány, jak nás všechny zabít!"

„Jsem stejného názoru a nevíte něco o tom Hati mawar? Čistě ze zvědavosti."

„Moc toho nevím, ale moje žena ráno říkala, že její kamarádka říkala, že její dcera říkala, že někdo říkal něco o tom, že se prý shromažďují v Dračí hoře."

„Dobře, děkuju. Uspokojil jste mojí zvědavost."

Ximena se rozloučila a začala spřádat plán. Nejprve si v hlavě zopakovala tajnou cestu do Dračí hory, kudy se tam dostali s Darrenem, Curtisem, Cuilë a Sebastianem. Sbalila si potřebné věci a večer kolem deváté se vydala na cestu.

Prošla tajnou chodbou a čekal jí těžký úkol. Musela se dostat přes balvany, kterými Gilraen zatarasila cestu. A už je viděla. Překážku, kterou musela zdolat.

„Tak to jsem nedomyslela" řekla si v duchu.

Kameny byly příliš velké a těžké. Nedokázala je odstranit. Po nějaké době, kdy už hlasitě funěla, se rozhodla odpočinout si. Sedla si na zem a zády se opřela o skálu.

Do zad se jí nepříjemně zabodávali kusy kamene. Udělala si pohodlí a bez toho aniž by si to uvědomila, usnula.

*

„Našel jsem jí v tom tunelu. Víte jaký myslím. Znáte jí. Buďto je jenom tak zvědavá a hloupá, že nás přišla hledat nebo ji posílá Rada. No nic, zjistím to." řekl někdo.

Ximena ležela na kamenném lůžku. Nenápadně se podívala zpod řas, kdo to mluví. Byl to mladý muž s blonďatými vlasy a modrýma očima. Přišlo jí, že už ho někdy viděla. Ale kde?

„Už je vzhůru." řekla žena s modrými vlasy a kůží černou jako noc.

„Dobrá, zařídím to." řekl muž a došel ke Ximeně. „Jdeme."

Ximena se poslušně zvedla. Muž jí chytil za paži a vedl z pokoje ven. Zavedl ji do malé místnosti, která dříve nejspíš sloužila jako vězení.

„Jak se jmenuješ?" zeptal se jí klidně.

„Ximena." zašeptala.

„Dobře, proč tu jsi?"

„Chtěla jsem zjistit něco o Hati mawar. Čistě ze zvědavosti." řekla co nejvíce s klidem.

„Opravdu? Domnívám se, že mi lžeš."

Zavrtěla hlavou „Je to pravda."

„Když budu dělat hloupou paničku, mohl by na to skočit. Když jsem zjistila alespoň tohle, Asmar Tasartir by mi mohl odpustit. " pomyslela si.

„Co by ti mohl Asmar Tasartir odpustit?"

Ximena si uvědomila pravdu. Ten muž jí umí číst myšlenky.

„Odpovíš mi dobrovolně nebo tě mám přinutit?"

Zavrtěla hlavou.

„Je to tvoje volba. Buďto mi to řekneš teď nebo za chvíli. Druhá možnost bude bolet. A to hodně. Já ti neskočím na tvoji hru. A trpělivosti mám na rozdávání. Takže? Jak mi odpovíš."

Ximena dál mlčela.

„Dobrá. Jdeme." Znovu ji chytil za paži a rázně vyrazil z pokoje. „Mimochodem, jmenuju se Robert."