Zrození fénixe

30

Makejte!"zařval na dorhy jeden z obrů. „Do večera ať je to hotový nebo si mě nepřejte."

Po celém dnu, který vyplňovalo pouze stavění nových budov, se dorhové konečně vrátili do klecí. K jídlu jim obrové dali jako obvykle pouze trochu ovesné kaše a potom šli spát. V každé z klecí se tísnilo dvacet dorhů, a aby se nenudili, povídali si.

„Zaslechl jsem, že elfové osvobodili naší královnu." povídá jeden. „Co myslíte vy. Může to být pravda?"

„Myslím, že ano a docela rád bych se o tom přesvědčil. Zítra uteču. Půjde někdo se mnou?"

„Já."

„Počítej se mnou."

„Jdu s vámi."

Nakonec s ním chtěla jít celá klec.

*

Ráno, když je obři pustili z klece, se skupinka budoucích uprchlíků pilně pustila do práce. Dorhové měli na jedné noze připevněnou železnou kouli, která je stahovala dolů a bránila jim tak létat. A právě té se museli zbavit.

Skupinka se rozdělila do dvojic. Jeden z nich měl v ruce kladivo a bušil s ním do řetězu s železnou koulí. Potom se ve dvojici vyměnili. Bušení si nikdo nevnímal, protože dorhové neustále stavěli nové domy, takže se muselo počítat s hlukem, které bušení vydávalo.

„Letíme." zašeptal jejich vůdce. Skupina se tiše vznesla.

Dorhové zamířili na sever. Tudy to bylo k pláním Güller nejkratší. Všichni se divili, že jim to prošlo, ale ne nadlouho. Prchající skupinky si všimli i ostatní Dorhové a po jejich způsobu se za chvíli také vznesli. Tím, že se přestalo ozývat bušení kladivy, se obrové okamžitě dozvěděli, co se děje. Připravili si své „oštěpy"-kmeny s naostřenou špicí- a házeli je po uprchlících. Tři dorhové letící za sebou byli jedním z oštěpů probodnutí. Špice jim probodla srdce a trojice se skácela k zemi. Dalšímu dorhovi probodl oštěp křídlo, a tak spadl dolů. Každý oštěp si našel svůj cíl a brzy byla polovina uprchlíků mrtvá.

„Neohlížejte se!" zavolal na své druhy vůdce dorhů a nasadil ještě rychlejší tempo.

*

K večeru se dostali z lesa Jättiläinen a založili tábor. Všichni bývalí otroci, kteří přežili útěk, byli vyčerpaní, ale nikdo to na sobě nenechal znát. Dorhové si sedli k ohni a povídali si.

„Měli jsme velký štěstí, že jsme ten útěk vůbec přežili. Co vás to u všech bohů napadlo? Letět za náma? Kvůli vám je půlka našich druhů mrtvá. Moje malá skupinka měla za úkol zjistit pravdu o naší královně, jestli je opravdu v pořádku a potom bychom se vrátili i s pomocí. Ale vy ne. Vy jste museli letět za náma." Z hlasu jejich vůdce, který se jim představil jako Sarel, byl slyšet hněv. „Dobře, když už to dopadlo takhle, navrhuju, abychom letěli do Dorhbar a potom do Seregonu. Zaslechl jsem, že tam mají problémy s nedostatkem jídla, takže bychom jim mohli nějaké donést. Souhlasíte všichni s mým plánem?"

Když mu to odsouhlasili, rozešli se ke svým místům na spaní. Protože neměli nic na přikrytí, nasbírali listí a zahrabali se do něj.

*

Hned ráno vyrazili do Dorhbar. Cesta jim trvala týden, protože celou dobu letěli.

Dorhbar se rozkládal v mokřinách Lissesúl na území s úrodnou půdou. Vesničané tak měli neustále dostatek jídla a jedli pouze to, co si sami vypěstovali.

Dorhové se zde dozvěděli pravdu o jejich královně a po kratším odpočinku se vydali do lesů Seregon.

*

Samotná cesta jim zabrala čtrnáct dní, protože s sebou nesli velké zásoby jídla. Ve vesnici zbylo pouze pár dorhů, kteří se starali o dobytek a pole. Zbytek vesnice letěl s nimi se zásobami.

Elfové je přivírali s neskrývanou radostí. Poté co jim Astarte osobně poděkovala, se vydali zpět. Jídlo, které přinesli, bylo posláno nejen do ostatních elfských měst, ale i do Anwarünya, kam ho měli dopravit Ignis a Darren.