Zrození fénixe

7.

Dav šílel. „Smrt! Smrt! Smrt! Smrt! Smrt!" K jejich kleci připochodovali vojáci a dovedli je k aréně. Dali jim všem staré rezavé meče. „Vyhrajte a jste volní." A byli pryč.

Otevřely se mříže a dovnitř vběhlo deset hladových lvů. Ihned se k nim rozběhli. Všichni čtyři Rebelové se k sobě přiblížili zády, aby je žádný z nich nemohl napadnout zezadu, a zaujali bojové pozice. Lvi kolem nich kroužili pomalými rozvážnými kroky.

Jeden byl už blízko. Připravil se ke skoku, svaly se mu napnuly a vyskočil. Dopadl na Maxmiliána a svou váhou ho srazil k zemi. Než stačili ostatní zareagovat, lev mu prokousl hrdlo. Sebastian zařval a sekl po lvu svým mečem. Úder ho zasáhl do pravé zadní nohy. Lev se se skučením odbelhal pryč.

To už se k nim blížilo dalších pět. Jeden z nich vyskočil a chtěl srazit k zemi Darrena. Zbývala stopa... půl... lev natáhl tlamy s drápy... ještě několik palců...najednou se lev skácel k zemi. Darren ho bodl do hrudí. Zbylí čtyři lvi na ně také zaútočili. A další čtyři kroužili dokola.

Curtis křečovitě svíral svůj meč. Dva lvi na něj stále doráželi a on po nich sekal svým mečem. Po několika minutách se strefil a sekl jednoho z nich do krku. Lev byl na místě mrtvý. Druhý z nich se po něm ohnal tlapou a skončil bez ní.

Sebastian, který s mečem zacházel skoro tak dobře jako Darren, se ohnal po dalším a jedinou ranou ho skolil.

Zbývalo jich pět. Lvi na ně zaútočili v bojové horečce, rozvášněni zabíjením. Darren zabil dalšího. Usekl mu hlavu.

Aréna byla plná krve. Dav nespokojeně bzučel. „Chtějí vidět naši smrt." uvědomil si Curtis. V hledišti seděli hlavně urození šlechtici, bohatí měšťané a obchodníci. Tedy ti, které olupovali.

Další dva lvi byli mrtví. Zbývali tři. Sebastian zaútočil na dva z nich, Darren si vzal třetího. Curtis se šel zbavit dvou zraněných. Za chvíli byli všichni lvi mrtví, ale jeden z nich ošklivě podrápal Darrenovi nohu.

Mříže se otevřeli znovu a dovnitř vběhli dva sloni. Na jejich hřbetech seděli lukostřelci. „Budu potřebovat, abyste upoutali jejich pozornost, já tomu vpravo seberu luk a šípy." zašeptal Curtis.

Sebastian vyběhl, aby splnil svůj úkol a Curtis se potichu plížil k jednomu z jezdců. Když byl až u jeho slona, chytil ho za ocas a vyhoupl se nahoru. Jediným seknutím jezdce zabil. Sebral mu jeho luk a vystřelil po druhém jezdci. Ten byl okamžitě mrtvý. Nato zabořil svůj meč do hřebu slona, na kterém jel. Sebastian vylezl na toho druhého a udělal to samé.

Dav naštvaně bzučel.

„Zabte je! Fëawen!" Házeli po nich shnilé ovoce a zeleninu. Právě tím strefili jednoho z přicházejících strážných. Ten si tu věc, která kdysi byla možná rajče, znechuceně otřel kapesníčkem a šel dál.

Když byli strážní blízko, uslyšeli, jak si spolu povídají. ... „Proč zrovna já mám dneska takovou smůlu. Ale to jim nedaruju. Nechám je všechny zmrskat."...

„Můžete jít."

„Anebo taky ne. Zavřete je do klece, ať tam shnijí!" řekl výkalem zasažený strážný. A tak se také stalo.

*

„Vzbuď se, hned!" Už zase byl u ní Aljoša.

„Co se děje?" Ignis bolela hlava a měla hlad. Už několik dní nejedla.

„Mám čtyři otázky. Kde leží Tather Seregon? Kde leží Anwamanë? Kdo je v Númenessë a kde leží Anwarünya?" Už zase.

„Ale já vám to neřeknu!"

„A proč ne?"

„Ani kdybyste mě mučili"

„To můžeme zkusit. Přijdu zítra."

Konečně odešel. Nejenže neměla nic k jídlu, ale co hůř, už několik dní byla připevněna k podivnému zařízení a do obličeje jí kapala voda. Kap... kap ... kap... kap. A pořád dokola. Aljoša každý den přišel a zeptal se jí na čtyři otázky. Už je uměla nazpaměť. Kde leží Tather Seregon? Kde leží Anwamanë? Kdo je v Númenessë a kde leží Anwarünya?

*

Bylo poledne a slunce pálilo. Na těle se jim objevili puchýře. Jakmile praskly, bylo pod nimi vidět živé maso.

„Tahle klec je snad ještě těsnější než ta předchozí."

„Souhlas. Co to tak děsně smrdí?"

„To budu asi já. Ta rána se zanítila." Darren už byl děsivě hubený.

Kolem nich byli další klece, všechny obsazené. Někteří jejich obyvatelé nadávali, jiní brečeli a zbytek seděl v tichu. Nad nimi létali vrány, hledajíc něco k snědku.

Už tady trčeli deset dní. K večeru většinou pršelo, takže vodu měli, ale jídla se jim nedostávalo.

Jedenáctého dne k nim přišla jedna dívka a donesla jim jídlo se slovy. „Dnes o půlnoci." Na to zmizela.

*

Elf pomalu kráčel po pěšince. Slunce svítilo a skoro pálilo. Elf se zabalil do svého pláště. Měl úplně bílou skoro průhlednou kůži, která se snadno spálila. Vítr něco šeptal stromům a ti mu odpovídali pokýváním svými lístky. Ptáčci v jejich korunách prozpěvovali svoje písničky a les jim hladově naslouchal. Elfovi bylo v plášti horko a potil se. Pot mu stékal po dlouhých rovných vlasech bílé barvy do stejně barevných očí. Elf si promnul oči a šel dál.

Šel zrovna kolem potoka s křišťálově čistou vodou, když tu se voda začala s něčím mísit a dostávala světle růžový odstín. Elf se otočil a kráčel proti proudu za příčinou zbarvení vody. Oči upřené na potok.

A to už spatřil příčinu. V potoce ležela mrtvá elfka s podříznutým hrdlem. Nerozmýšlel se a vzal ji rychle do svého úkrytu.

*

Elfka se konečně probudila.

„To ti trvalo. Teď pracuješ pro Númenessë."

„Kdo jste. Vždyť mám být mrtvá."

„Ale nejsi a jména nejsou důležitá. Ve vedlejší místnosti je stůl a na něm polévka a tvůj úkol." Elf se otočil na patě a odcházel. Když tu se náhle otočil zpět a dodal: „A pamatuj! Nikdy nesmíš zabít živou bytost nebo ztratíš své schopnosti."