Zrození fénixe

27

Dark a Finsternis se drželi za ruce a volali do tmy kouzelná zaříkávadla. Vzduch kolem nich vířil a čechral jejich vlasy barvy havraního peří. Kromě vzduchu zde byl zastoupen i oheň. Spaloval je nesnesitelný žár a nutil je přestat. To ale nemohli dopustit. Chtěli přivolat své druhy. Museli je přivolat. Bylo tady až příliš velké množství hrdinů, kteří by se postavili za svou zemi, kterou chtěli zabrat.

Vířící vzduch začal zpomalovat. Za kruhem se začali z temnoty tvarovat jejich druzi. Jako první se objevil Pinmeys a hned za ním následovala Dorchadas. Další byla Tamsa a vše zakončoval jako vždy Gudcar.

Temní elfové byli nerozeznatelní. Teda skoro nerozeznatelní. Sice měli všichni vlasy havraního peří a kůži temnou jako noc, ale jejich oči byli jiné. Dark a Finsternis je měli rudé jako krev, zatímco Pinmeysovi byli růžovo-fialové s černým bělmem, Dorchadasiny zelené, Tamsiny žluté a Gudcarovi modré jako obloha.

„Přátelé." řekla Finsternis a každého objala. „Zavolali jsme vás, protože potřebujeme vaší pomoc. Nalezli jsme krásnou zemi, která stojí za to být zničena, a těšíme se, že nám s tím pomůžete. Naneštěstí je tu trochu moc bláznů, kteří si myslí, že nás můžou porazit. Takže přidáte se k našemu smělému plánu?"

„Dobře, co zničíme první." zeptal se Gudcar hlasem jako by se ptal, co si dnes dají k obědu.

„Isilrá."odpověděla bez váhání Finsternis.

*

Bylo ráno a první paprsky slunečního svitu dopadali na strom Země, srdce Isilrá. Jeho listy se nepatrně otočily, aby měli k paprskům lepší přístup. Celý minulý týden pršelo, a tak byli obyvatelé Isilrá šťastní z náhlé změny. Ale krásné počasí netrvalo věčně.

Zanedlouho slunce překryly tmavé mraky a začala bouřka. Většina elfů, kteří si ven přitáhli deky, aby si lehli do trávy, je s odporem znovu skládala. A aby toho nebylo málo, z nebe se sneslo šest černých mraků, které se změnili v podivná stvoření. Jedno z nich, stvoření s rudýma očima na ně namyšleným hlasem promluvilo.

„Obyvatelé Isilrá, radujte se. Dostalo se vám takové cti, že vaše město zbouráme do základů a vás buďto zabijeme nebo zotročíme...."Další věta přešla do hlasitého smíchu.

Zemní elfové se připravili k obraně jejich krásného města, které tady stálo tisíce let. Začali po stvořeních házet kouzla typu svázání větvemi nebo pod nimi bourali zem, aby se propadli do hlubin země. Jejich kouzla však neměla na vetřelce žádný účinek, jenom tím způsobili ještě větší smích.

„A teď my." řeklo stvoření se zelenýma očima.

Stvoření se chytila za ruce a začala tvořit obrovskou černou kouli, kterou poslala na strom Země. Vše kolem bylo pokryté slizem, ale strom to vydržel.

Teď přišel čas na obyvatele Isilrá, aby ukázali, co v nich je. Spojili své síly a ze země vyrost strom s větvemi sahajícími až k nebi a zkroutil své větve kolem vetřelců, takže vytvořil něco jako vězení.

Z větví prosvítaly temné paprsky a za chvíli se strom rozpadl. Vetřelci z něj hrdými kroky vyšli a byla řada zase na nich. Dříve než cokoliv udělali, promluvil druhý z rudookých vetřelců.

„To byla jenom ochutnávka. Teď vám naservírujeme hlavní chod."

Zase vytvořili temnou kouli, ale tentokrát prosvítávaly i červené, zelené, žluté a modré žilky. Jakmile koule dopadla na zem, všechno v jejím okolí vybuchlo. Elfové byli zasypáni kusy hlíny a dřeva.

Najednou na ně někdo zezadu zavolal. Elfové se jako jeden otočili.

„Překvapení!" zvolal vetřelec s fialovo-růžovýma očima a tlesk.

Všem elfům se zatmělo před očima a omdleli.