Zrození fénixe

35

Ignis běžela skrze chodby osvětlené svíčkami. Slyšela výkřik. Patřil Robertovi.

„Nechte mě jít" křičel, „nic jsem vám neudělal." Ale nikdo ho neposlouchal. Křik utichl a nastalo nepříjemné ticho. Musí se tam dostat, jinak ho zabijí. Tady zatočit vlevo a tam zase vpravo. Za chvíli bude u něj. Zachrání ho. Musí ho zachránit. Už se blížila ke dveřím jeho cely.

„Hledáš někoho?" ten hlas patřil Gilraen.

Běžela dál. Vrazila do Gilraen, která jí bránila v cestě k Robertovi. Zvládne to. Dokáže to. Náraz s Gilraen ani nehnul. Dál stála ve dveřích s rukama zkříženými na prsou. Pokoušela se ji obejít. Nedařilo se jí to.

Náhle se ozvala rána. Gilraen se usmála.

„Už můžeš projít." řekla a ustoupila. Ignis proběhla dveřmi. Věděla, co tam uvidí, ale přesto v ní stále žil kousek naděje, který věřil, že Robert stále žije.

V místnosti bylo temno, zato prostředek místnosti byl značně osvícený. Ležel zde těžký balvan a pod ním zkroucené ruce. Ano byl to Robert. Co mu to udělali? A proč? Kvůli ní? Ano, muselo to být kvůli ní. To ona naštvala krále, to ona ho na Roberta upozornila. Bez ní by si dál žil v lese, v chatce, kterou měl tak rád, chytal by si ryby a kácel stromy, aby mu nebyla zima, dál by pekl svůj výborný chléb. Jen na něj pomyslela, už se jí sbíhali sliny. Ale on už žádný neupeče. Nechytí žádnou rybu ani nepokácí žádný strom, protože je mrtvý. Je mrtvý! A zabila ho Gilraen.

Ignis se chtěla probudit, ale nemohla. Její noční můra pokračovala.

Balvan, který spadl na Roberta, se zvedl a odhalil jeho rozbité tělo. Kupodivu byla jeho hlava v pořádku. Hlava otevřela oči, Duhovky byli červené, a promluvila.

„To ty jsi mě zabila. To ty jsi vypustila na svět Draga a temné elfy. To kvůli tobě jsou vodní a u zemní elfové mrtví." Hlava se odmlčela a potom vykřikla: „To kvůli tobě! Všechno se děje kvůli tobě!" Potom pokračovala normálním hlasem. „Kdybych tě nepotkal, ještě teď bych si v klidu žil u sebe v chatce a chytal ryby. A nebyl bych mrtvý. Mrtvý! MRTVÝ! Kvůli tobě a nikomu jinému. A to ti nikdy neodpustím!"

Ignis se konečně probudila a zalapala po dechu. Z očí jí tekly slzy. Chtěla se posadit, ale nemohla. Veškeré její pokusy byly marné. Podívala se na své ruce. Byly obvázané od ramenou až po lokty. A stejně tak její hruď. Obvazy jí pokrývali celý trup.

Protože nemohla pořádně pohybovat ani s hlavou, jenom očima rychle prohledávala okolí. Byla v nějakém pokoji. Kde? To nedokázala určit.

„Je tu někdo?" zaskřehotala.

Vůbec nepoznávala svůj hlas.

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil Darren. Usmál se na ní svým uličnickým úsměvem, který na něm milovala, a řekl jí:

„Takže už ses nám probudila. Mimochodem vyhráli jsme. Teď seš v jednom z domků na náměstí. Když jsem tě našel, bojovala jsi zrovna proti třem vojákům, kteří tě obklíčili. Neměla jsi žádnou šanci."

Ignis se pokusila něco říct, ale zase ze sebe vydala jenom zaskřehotání. Darren jí nalil do hrnečku trochu vody a podal jí ji. Jakmile dopila, sáhl jí na čele a zamračil se.

„Máš horečku." řekl jí tiše.

Vzal kousek látky, nalil na něj studenou vodu a dal jí ho na čelo.