Zrození fénixe

3.

Vstali ještě před svítáním. Skupina pěti osob v kápích budí pozornost. Nasnídali se, vzali si jídlo na cestu, rozloučili se a vyrazili.

Šli směrem k Robertově chaloupce-sutinám-a potom se asi půl hodiny prodírali houštím, až dorazili na rozlehlou louku. Byla dokonale čtvercového tvaru. V jednom rohu se tyčila do výšky skála, ze které padala voda, blyštící se jako diamanty. Louka byla poseta tisíci drobnými květy od bílých sedmikrásek, až po černé tulipány. Tráva měla sytě zelený odstín jako listové ratolesti. Foukal jen slaboučký větřík a slunce hřálo. Bude krásný, letní den. A uprostřed louky se pásli jednorožci.

Ignis jim pokynula, aby šli dál. Potom chytila za uzdu jednoho jednorožce a přivedla ho k Robertovi. „Seznam se se Soffi. Doveze nás až do elfského města. Zatím pojedeš se mnou, ale časem ti pořídíme nějakého rychlého koně. Tak nasedat!"

S lehkostí se vyhoupla do sedla. Robert se posadil za ni. Vyrazili. Jednorožci závodili s větrem. Jejich kopyta dopadala na zem v dokonalém rytmu, jako by se jí ani nedotýkala.

Stromy se před nimi rozestupovaly, kameny odskakovaly z cesty. Jeli celý den, až dorazili na mýtinu vhodnou k přespání. Napojili jednorožce a rozdělali oheň. Sarea mezitím chytila jelena, stáhla ho z kůže a maso dala opékat nad oheň. Mezitím Girlaen a Cuilë připravily stan a Ignis donesla suchary. Po večeři se začali radit. „Jestli za svítání vyrazíme, můžeme se v poledne zastavit ve vesnici a koupit nějakého koně. Ale musíme být opatrní. Plakáty s našimi portréty visí úplně všude. Takže bude muset jít sám. Ale teď už pojďte spát." shrnula to Ignis.

Za chvíli bylo slyšet pravidelné oddechování přerušené jen občasným zařehtáním jednorožců.

*

„Potichu, nechceme je přece vzbudit." zašeptal někdo.

„Svažte je!"Ozval se další.

Ignis se probudila a šťouchla do Roberta. Ten rychle otevřel oči a mžoural do tmy.

„Co se děje?" zašeptal rozespale.

Položila si prst na rty v gestu, aby nic neříkal a nahnula se nad něj, až ho její rudé vlasy šimraly po obličeji. Do ucha mu zašeptala jedinou věc: „Utíkej."

Najednou se ozvala rána, záblesk světla a křik.

„Tady nejsou!"

„Tady taky ne!"

„Najděte je!"

Začala bouřka. Stromy se ohýbaly, vítr skučel, blesky zapalovali les. Všude byl oheň. Elfky se značně snažily vyplašit své nepřátele, když tu za sebou uslyšeli kroky. Rychle se otočily, ale viděli jen stíny, které kolem nich kroužily.

Cuilë vytvořila hurikán a schovali se uvnitř, aby tak zabránili nepřátelům v útoku. Před hurikánem tekla voda a padali do ní blesky. Girlaen vytvořila hustý porost v oku hurikánu. Les kolem nich byl v plamenech. Hlasy se stále přibližovali.

„Čekejte, brzy jim dojdou síly." A tak se také stalo. Po hodině už to Cuilë nevydržela a hurikán zmizel. Nepřátelé vypálili houští a byli u nich. Robert nebyl žádný zbabělec a tak se svými společnicemi zůstal. Všechny elfky měly po ruce luk a Ignis dala Robertovi své dvě dýky. A tu je spatřili. Útočníci byli obři. Každý měl přes 12 metrů a jejich velitel dokonce 15. Elfkám nebylo nic platné, že po obrech stříleli z luku. Když se k nim dostali dostatečně blízko, natáhl po nich jejich velitel ruku a všechny ji hodil do obrovského pytle. Potom je vzal neznámo kam.