Zrození fénixe

31

„Zrádci! Popravte je!" křičeli lidé na náměstí.

Mariu už z toho bolela hlava. Zakhar byl v poslední době obzvláště šílený. Teď zrovna nechal popravit jednoho ze svých rádců. Ještě předtím se však odsouzený musel dívat, jak vojáci znásilňují jeho ženu a děti. Potom je ještě předtím všechny umučili k smrti. A to všechno bylo jenom proto, že s králem nesouhlasil.

Zákaz vycházení platil už po setmění a ti, kteří ho porušili, byli okamžitě zabiti. Lidé se začali bouřit. Ulice byly plné odpadků a šířil se mor. Mrtvoly se váleli na ulicích, nikoho nenapadlo je spálit. Lidé se obávali o své životy a stěhovali se na venkov. Kdo mohl, nevycházel z domu. Vojáci zabíjeli a mrzačili na potkání.

Vypukl chaos. Většina lidí se zabarikádovala do svých domů a nechtěla nikoho pustit dovnitř. Vojáci měli takové pravomoci, že jim klidně zabušili na dveře a sebrali jim jménem krále všechny cennosti a jídlo, které našli.

Ale dnes musela jít Maria ven. Musela se dostat do staré jeskyně, kde jí kdysi zachránil jeden elf život, když jí zachránil před drakem a kde nyní žil jeho syn. Erik, tak nějak se jmenoval. Byl jejím spojením s královnou Astarte. To přes něj mohla elfy informovat o nejnovějších událostech ve městě.

Bylo chvilku po poledni, když vyšla do ulice, s košíkem na bylinky v ruce a šla do lesa. Cestou narazila hned na několik skupinek vojáků. Všichni byli opilí, nejspíš zase něco slavili a přitom si neustále připíjeli z ukradených zásob, a tak si jí nikdo nevšiml. Na cestě potkala i několik malomocných. Lepra se v poslední tobě šířila skoro tak rychle jako mor. Maria se šťastně dostala k jeskyni a vešla dovnitř.

„Eriku, jsi tady?" zavolala. „Mám pro tebe informace pro Astarte. Jsi tu? Eriku?!"

Šla dál. Kde jen mohl být. Jeskyně byla moc hezky zařízená. Nyní procházela malou kuchyňkou s několika talířky, truhlou se zásobami a drobným stolem pro jednoho. Uprostřed místnosti bylo ohniště s ještě žhavými uhlíky. Před nedávnem tady někdo byl. Ale kdo?

„Eriku?!"

Maria vstoupila do další místnosti. Nyní se nacházela v ložnici. Tady byla malá postel a truhla s věcmi, ale Erik nikde.

„Eriku?!"zavolala zase.

Vstoupila do poslední místnosti. Po stranách bylo zabudováno mnoho poliček se sušenými květinami a uprostřed stál kotel nad ohništěm. V kotli se vařila voda a nad ním visel za nohu Erik.

„Čau Mario,"řekl jí „mohla bys mě prosím sundat. Někde v týhle místnosti jsem nechal poklici od toho kotle."

Maria začala prohledávat místnost, ale poklici nikde nemohla najít. Ale něco jí napadlo. Odešla z místnosti a vrátila se do předchozích dvou. Jak si myslela, poklice byla položená o postel.

Zvedla jí a odtáhla k Erikovi. S vypětím sil jí zvedla a položila na kotel. Došla do kuchyně pro nůž, přeřezala provaz a Erik spadl dolů.

„Jak se tam dostal?" zeptala se ho se zájmem.

„To bych taky rád věděl."

Erik byl celý svůj život popleta. Neustále se dostával do podobných situací jako dnes. Jeho otec byl jiný. Právě kvůli němu Maria pomáhala elfům. Jeho otec jí kdysi zachránil život. Byl to hrdina.

*

Maria mu vylíčila situaci ve městě a Erik hned informoval Astarte.

„Mor a malomocenství, ten se teda činí."zhodnotila situaci Astarte. „To bude naše šance. Naše vojska se formují. Už se k nám přidali dorhové a trpaslíci. Númenessë má další armádu. Až je spojíme, vytvoříme obrovskou armádu a porazíme Zakhara. Nežli si vytvoří vlastní armádu, bude mrtvý"

b6ᴳ&t