Splněný sen, příběh hvězdy

Loučení

If I could fly........ Ozývají se první slova písničky, jejíž název vám asi nemusím říkat. To znamená jediné, je čas vstávat. Bože už za pár hodin odlítám domů a na tohle zbyde jen krásná a přes to smutná vzpomínka. V noci jsem spala nekecám jenom dvě hodiny, vůbec jsem nemohla spát a skoro celou noc jsem problečela. Nedobrovolně jsem vstala z postele a vypla budík. Asi bych začala brečet ale po té noci už na to ani nemám sílu, navíc už jsem musela vybrečet všechnu vodu co v těle mám. Opět jsem si sedla, protože jsem si vzpoměla že už si dneska můžu sundat obvaz. Snad je s tím kotníkem vše v pořádku i přes mé malinkaté porušení. Vypadá to že jo, už to ani nebolí. Dojdu obvaz vyhodit a jdu do koupelny, kde si z nohy spláchnu tu odpornou mastičku. Pak se kouknu do zrcadla a málem spadnu, když vidím jak vypadám, ty kruhy pod očima, no to je mazec. Opláchnu si obličej a vyčistím si zuby. Pak jdu zpět do pokoje, kde si obleču předem připravené oblečení, které se zkládá z bíléjo tílka, bordového, volného, krátkého trička a černých kalhot. Opět se vrátím do koupelny, roučešu si vlasy a udělám si drdol. Všechny věci si od sud dopozbírám a odnesu si je do kufru. Pak zasednu ke stolu, kde na sebe musím napatlat opravdu hodně make-upu, aby se mi kruhy pod očima alespon trochu zakrili. Jinak se nenamaluju, akorát si dám jelení luj. Ještě si do učí dám stříbrné kruhy a jsem hotová, ani čočky ani brýle si dnes brát nebudu, protože vím že budu brečet a akorát by to bylo nepříjemný, vidím i bez toho, tak se to jednou nezblázní. Hodím do sebe něco k snídani, ustelu si postel a dobalím poslední věci, které jsem ještě ráno potřebovala. Vezmu si na hlavu sluneční brýle a s povzdechnutím a několika uniklými slzami opouštím byt. Sjedu výtahem dolů a ještě jednou se tady rozloučím s těmi co tu jsou. Se Stellou letíme stejným letadle, ale ona už asi bude na letišti. Brýle si chodím na oči a vycházím z budovy. Už je tady přistavěný taxík, který jsem si zavolala a z něj vystoupí asi tak čtyřiceti letý řidič, uklidí mi kufry do kufru a já se posadím. 

,,Děkuji za odvoz, tady jsou peníze" Natahuji k řidčovi ruku s penězmi, ale on jen zakroutí hlavou na náznak nesouhlasu.

,,To nechte, moje dcera je vaše faninka, takže vím jak to máte těžké. Akorát, mohla byjste se tady prosím podepsat?" Podává mi nějaký památníček.

,,Ale samozřejmě, jak se dcera jmenuje?" Převezmu si i propisku a s úsměvem se zeptám.

,,Nicole" Jen přikývnu a napíšu: Pro Nicole s láskou Diana P. a srdíčko. Řidič mi poděkuje a ještě mi vyndá kufry. Poté se vydám k budově letiště. Hned jak jsem vešla jsem uslyšela cvakáni fotoaparátů, a křik holek. Njn, asi si myslely že tady budou i kluci. A ti novináři jsou fakt otravní. Překvapí mě ovšem, když se ke mě většina těch holek nahrne a chce podpisy a fotky. Některé dokonce brečely. Holky sakra tohle mi nedělejte. Snažila jsem se s nima bavit jak nejvíc to šlo. Pak ke mě přišla ochranka letiště a pomohla mi se dostat dál do haly, protože ty holky zatarasily strašně velký prostor haly. 

Čekám na odbavení a z očí mi teče jedna slza za druhou. Najednou se celá hala opět rozkřičí. Co je ? Otočím se a........Ne oni přišli, vždit jsem jim říkala at nechoděj. Všichni měli sluneční brýlé a smutné vyrazy, které přes ně byli stejně poznat. Šla jsem směrem k nim a hned na ně zpustila, ikdyž jsem už smíš jen šeptala protože jsem absolutně neměla sílu.

,,Proč jste sakra přišli ? "

,,Nemohli jsme se s tebou rozloučit jen tak, to prostě nejde" odpověděl mi Liam.

,,Ale kluci, chápete jak to je pro mě těžký už takhle, navíc ted když vás tady vidím, já prostě....." Už jsem nemohla ani mluvit. Všichni ke mě přiskočili a uvěznili mě v objetí. I oni začali brečet, takže jsme tam potichu vzlikali. Ignorovali jsme novináře, fotografy i fanoušky. Rozhodla jsem se s každým rozloučit zvlášt. Nejdřív jsem si vybrala Louise. Vzala jsem si ho kosíček stranou a skošila mu kolem krku a šeptem, prokládaným brečením jsem na něj začala mluvit.