SnK High School

5.

Armin pomalu kráčel domů, zanechávajíc za sebou řady staveb s třpytivými okny. Po ubrečeném pátku se o víkendu o několik stupňů rozjasnilo, slunce opět nabízelo teplé paprsky a počasí slibovalo vlídnější před-červnové období. Nedělní odpoledne. Nepotrvá to dlouho a nový týdenní kolotoč se roztočí. Armin zastavil u semaforu a zíral na druhý konec ulice, v uších opakující se tiché cvakání. Vedle něj několik jiných lidí sdílelo sečkávání na zelenou spolu s ním. Spěchající jezdící plechovky se hnaly z obou stran, vykašlávajíc tmavý kouř. Na pruhu chodníku na konci přechodu Armin rozpoznal známou zrzavou barvu, jež se vyjímá na vlasech Petry Ralové, jedné z učitelek jeho školy. S typickým milým výrazem pokračovala vpřed, než nakonec zmizela z dohledu. Armin na moment zapřemýšlel nad otázkou, jak je vůbec možná existence tak milého člověka. Vytřásl onu myšlenku, jakmile semafor hodil signál, že je možno přejít a všichni se dali do chodu. Včetně něj.

Mikasin oběd přišel vhod, jelikož od rána ještě nic nejedl. Teplé jídlo ho pěkně zasytilo a otupilo naléhající střepy hladu. Byl sice zvyklý na božské jídlo jejich mámy, když u nich občas poobědval, ale ani vařením Mikasy nepohrdl. Jeho plán skýtal jít rovnou domů, aby mohl přivítat dědu, který se již určitě vrátil z oslavy narozenin. Přespání u Erena s Mikasou nebylo očekávané, ale nezapomněl dědu informovat esemeskou, aby náhodou neměl strach, až se vrátí a nenalezne jej tam. Jenže podle všeobecné známosti se plány mohou odklonit a dospět ke změnám. Budova městské knihovny jako kdyby si ho k sobě namotávala a lákala ho na cukrátka. V pokoji na stolku mu možná lenošil stožár knih, avšak už dlouho si chtěl vypůjčit jednu konkrétní. Neděle klasicky znamenaly kratší provozní dobu, ale pokud si pospíší, boj s časem vyhraje. Nejprve zkontroloval čas a potom vylovil svou modrou peněženku. Vevnitř dle očekávání nalezl průkazku, kterou si bral vždy s sebou, čili mu v návštěvě skladiště knih nic nebránilo.

Rozhodnutí se neoblomně usídlilo v blonďákově hlavě a absolvoval trasu, která ho přivedla přímo před dvojité skleněné dveře – vstup do ráje. Vzal za kliku, použil krapet síly a rázem ho pohostinsky obepínal knihovnický prostor protkaný sladkým tichem. Akorát kombinace slaboučkého tikotu hodin, šelestu papíru a občasného vrzotu lidských kroků vytvářela rušitele. Jak tohle místo miloval. Výplň vzduchu se mu tu zdála jiná oproti venku... prosáklá vůní tuny informací, které ze všech těch knih bylo možno načerpat. Dlouhé dřevěné police obsypané barevnými hřbety stály jako vojáci na stráži všude, kde oči návštěvníka zabloudily. Pod nimi se rozkládal vyvalený vybledlý koberec, jež by už nejraději odešel do důchodu. Armin se opět jednou nechal obejmout zdejší atmosférou a tichounce pozdravil knihovnice, než vstoupil do policového bludiště, hledajíc patřičné abecední označení. Hledat knihu bez sebemenšího vědění o jejím umístění by byl holý nesmysl.

Duhovkami mu projel lesk, jakmile požadovanou řadu uviděl a už se k ní hnal, ale na poslední chvíli se rozhodl pro brzdu. Po jeho pravici totiž čtvercový stolek vystavoval nejnovější přírůstky. Nedokázal odolat. Naklonil se nad stolek a pomalu se pustil do prohlížení obálek některých titulů. Zavrtěl hlavou při vzpomínce na úsek času, který mu zbývá, než knihovnu pro dnešek zavřou. Vrátil momentálně prohlíženou knihu na místo a odcestoval kousek vedle, kde se konečně započal věnovat pátrání po chtěné knize. Skákal zrakem z jednoho hřbetu na druhý, přitom si neslyšně mumlal názvy a k tomu se víc a víc posunoval podél police. Ani nezaregistroval jistou vysokou osobu, která dělala přesně to samé. Rozdíl – osoba hledala naproti. Armina napadlo se na vteřinku obrátit, když za sebou něco zaslechl. Nadšeně otevřel pusu a švihl paží dopředu, aby na cíl dosáhl. Kniha vykoukla. Jenomže těsně předtím, než Arminovi prsty mohly knihu vyloupnout z řady, po ní chňapla jiná ruka.