SnK High School

6.

Pondělní ráno proběhlo jako obyčejně. Netrvalo to dlouho a Armin opět seděl usazený ve školní lavici, třídou zněl učitelčin výklad. Počasí se rozhodlo věnovat vcelku příjemné teploty, čímž pádem se mnohem snáze soustředilo. Avšak Arminovi vhodné počasí nijak zvlášť nenapomáhalo, jelikož jeho mysl a soustředěnost zabíral jeden jediný druh myšlenek. Myšlenky o Annie a jeho novém rivalovi. Byly zkrátka všude a nemohl s tím nic dělat. Je považován za výborného studenta, který se pyšní spoustou skvělého hodnocení, ale momentálně o dění v hodině nejevil sebemenší zájem. Berthold jej sice klasicky pozdravil, jako kdyby se nic nedělo, jenže Armin moc dobře viděl jeho výraz. Nezdál se zrovna nadšený z jeho přítomnosti. Ostatně Armin je na tom stejně. Všechno o tom nečekaném srazu v knihovně vylíčil svému zelenookému kamarádovi, který mu potvrdil nemilou skutečnost: má teď rivala. Tato skutečnost Arminovi hučela v hlavě, když mu Eren psal, co musí podniknout. Musí učinit další krok, než bude pozdě.

Hodiny lenivě odtikávaly vteřiny, křída narážela do tmavého povrchu tabule. Znovu a znovu. Ústa studentů zůstala zavřená, nikdo nemluvil. Každý držel propisku a zaznamenával si poznámky na papír, nebo to alespoň předstíral. Hlavní výhodou ranních hodin je, že jsou studenti příliš rozespalí, než aby vyrušovali. Některým jistě v hlavě pořád cinká budík. Armin má díky tomu ranní hodiny v oblibě. Rukou postupoval až ke konci linky, než byl řádek zaplněný písmem a propiska poskočila dolů na nový. Nemohl si pomoct. Měl pocit, že se mu do zad zařezává Bertholdův pohled. Letmo se natočil na bok, aby se mohl nenápadně ujistit. Skutečně. Pocit jej neklamal. Na malý okamžik zachytil Bertův nervózní výraz, než sklopil hlavu. Armin učinil otočku zpět a rychle pokračoval v psaní. Co by mělo být tím dalším krokem? Troufne si? Zatím se zdá, že má nad Bertem navrch. Pozval Annie do cukrárny. Jenže na jak dlouho? Annie to s největší pravděpodobností brala jako pouhé přátelské pozvání. Její lavice dnes zela prázdnotou a Armin uvažoval nad otázkou, proč nepřišla. Onemocněla snad nakonec kvůli tomu dešti? Měla na sobě moc dlouho mokré oblečení? Tentokrát se z vlastní nevolnosti rychle dostal a nachlazení porazil, ale...

Zazvonilo na přestávku. Učitelka vyšla ze třídy, načež se okamžitě ozvalo skřípění židlí. Zvolna vypukly konverzace, zatímco se ranní únava rozpouštěla jako kousek ledu na slunci. Armin vypustil ze své bytosti skoro neslyšný povzdech a taktéž zdvihl tělo ze židle, aby si to mohl namířit za Erenem. Mikasa stála opodál a očividně naslouchala Jeanovi, který podle všeho přetřásal vtip, jež si přečetl někde na internetu. Armin se musel mírně pousmát nad jeho květnatými gesty a sebevědomým vystupováním. Snažil se na Mikasu zapůsobit asi tak zoufale, jako se on sám pokoušel okouzlit Annie. Míra beznadějnosti mu připadala zhruba na stejné vlně. Mikasa totiž dosud s Jeanem nakládala jako se vzduchem, nebo s někým, kdo je nepřítel Erena. Nic víc, nic míň. Definitivně pro ni nic moc extra nepředstavoval, nejspíš už jen z toho důvodu, že stále sálá láskou k Erenovi. Proto Armina překvapilo, že se nyní rozhodla Jeana vyslechnout a nenechala ho zmateně stát za sebou jako solný sloup. Nejspíš napořád bude mít v paměti vyryt Jeanův obličej, když si Mikasa zkrátila vlasy. Vypadal jako bezmocné koťátko.

Pozici vedle Jeana zaujímal Marco, jež se tvářil kysele jako po spolknutí kolečka citronu. Jean a Marco jsou něco jako on a Eren. V podstatě neustále spolu. Nerozlučná dvojka. Žárlí snad Marco? Má strach, že bude nahrazen Mikasou? Vystrnaděn láskou z pouta nejlepšího kamarádství? Armin neměl čas o tom nadále přemítat, tudíž plně přesunul pozornost na Erena. V ten moment vyzdvihl automaticky obočí a s přídavkem lehkého údivu zamrkal. Na Erenově výrazu našel stejnou dávku kyselé vrstvy jako u Marca. Pozoroval Jeana se zaťatými zuby a v zeleni jeho očí řádil požár.