SnK High School

23.

Christa seděla na lavičce v parku. V očích se jí odrážel měsíční svit, zatímco usilovně přemýšlela nad Ymir. Kde asi vězí? Proč ji nechala v Shiganshině samotnou? Tvrdila, že budou pořád spolu.

S povzdechem si rozpustila vlasy, načež se jimi propletl večerní vánek, jež rozšelestil koruny stromů. Christa si své blond prameny prohrábla a otřásla se. Netřásla se zimou, ale vzrušením, když se vyšvihla do stoje a přešla do středu travnaté plochy, co jí šustila pod podrážkami. Roztáhla ruce a zhluboka se nadechla. Cítila se volná jako motýl, jako chmýří rozfoukaných pampelišek. V tepnách jí pulzovala chuť se rozhýbat, roztančit.

Přikrčila nohy, zavřela víčka a rozhýbala se. Nikdo ji nesledoval, mohla se plně uvolnit. Nechala se unášet pohyby, které jí přinášely radost. Necítila se tak od chvíle, co Ymir zmizela. Každý den myslela na to, co hrozného se jí asi mohlo stát a pokoušela se ji kontaktovat na sociálních sítích. Volala jí, modlila se za ni před spaním. Brečela pro ni. Nic nefungovalo. Vůbec nic. Teď ty myšlenky alespoň na chvíli umlčela.

Vyrušil ji zvuk, co se ozval odněkud za jejími zády. Nenápadné křupnutí, které ale stačilo k tomu, aby se lekla a strnula uprostřed pohybu. Se zatajeným dechem pozorně naslouchala. Dostala strach, že by tam na ni mohl číhat někdo, kdo by jí chtěl ublížit. Už několikrát se jí stalo, že ji obtěžovala banda opilců. Polkla nastřádané sliny a ptala se sama sebe, zda se jí to jenom nezdálo. Nezdálo. Zvuk přišel znovu, a tentokrát ho Christa postřehla zřetelněji.

S pěstí přitisknutou na hrudi se trhaně otočila, přejíždějíc pohledem po okolí. Neviděla žádnou lidskou postavu, což jí dodalo klidu, když zvuk zazněl do třetice. Tentokrát se jí povedlo zahlédnout nepatrný pohyb v nedalekém keři. Opatrně k němu přišla a sklonila se, aby ho mohla prohlédnout. Dlaněmi odhrnula větvičky a důkladně nahlédla dovnitř. Přitom šlápla do menší kopřivy, která jí popálila nohu. Zavřela oči a zakousla se do rtu, akorát si způsobila bolest navíc. Prsty si promnula místo nad kotníkem, a potom se zadívala zpátky do keře, kde na ni zamrkaly dvě zářivě žluté oči.

Zalapala po dechu a zavrávorala, přičemž všechny pokusy o udržení rovnováhy selhaly. Hned po dopadu na zadek si vzpomněla na sousedku, které nedávno uteklo koťátko. Slíbila jí, že pokud ho najde, tak jí ho donese a vrátí. Majitelka se o to kotě tolik bála.

Rozesmála se. „Pojď sem, ty jsi mě ale vyděsilo." Na kolenou ke kotěti natáhla obě ruce, snažíc se jej přimět, aby za ní šlo dobrovolně, jenomže stvoření se ani nehnulo. Alespoň do doby, než vyskočilo ven a rozběhlo se pryč.

„Počkej!" Christa pohotově vyskočila na nohy a pustila se za ním. Hodlala jej chytit a dovést domů.

„Já ti neublížím!" Přiložila si ruce k ústům, a ještě několikrát na kotě zavolala. Dávala dobrý pozor, aby se jí neztratilo z dohledu. Bylo malé, rychlé a snadno splývalo s okolím.

Zavedlo ji ven z parku, kde proběhlo pod pouliční lampou, řítíc se po zaprášeném chodníku. Christa pospíchala, co jí síly stačily. Jen tu a tam silnici po její levé straně ozářily reflektory projíždějícího auta. Pokaždé doufala, že kotě nenapadne změnit směr a skočit rovnou pod kola. Únavu ignorovala, kupodivu tohle tempo dokázala udržet celých pět minut, dokud se nestalo to, čeho se obávala. Kotě seskočilo z chodníku, aby přeběhlo přes cestu.

Christa sebou trhla. Ve zlomku sekundy měla jasno: bez přemýšlení tam vletěla. Doběhla přímo doprostřed silnice. Kotě zpomalilo. Už ho skoro měla. Dotkla se ho prsty a chystala se ho zvednout, když v tom jí srdce vynechalo úder. Dech se jí zasekl v hrdle jako zaskočené sousto. Oslepily ji dva proudy oslnivého světla a uší jí vyplnil příšerný zvuk řvoucího klaksonu. V té chvíli věděla jenom jednu jedinou věc: musí uhnout dřív, než z ní ta plechovka udělá krvavou placku. Umřeš, křičel instinkt. Co nejpevněji kotě objala, prudce se vymrštila z pokleku a prvotřídním skokem se dostala do bezpečí. Auto projelo, zasvištělo v zatáčce a zmizelo.