SnK High School

11.

Zastrčila si ofinu za ucho a ještě na malý moment zůstala ve stejné poloze, než se od Armina vzdálila a natáhla se pro minerálku. Ofina jí neposlušně sklouzla zpátky. Armin si oddychl, nenápadně sledujíc, jak pije.

„Tady." Podal jí mikinu, když z parku vycházeli. Vydala se na cestu zpátky, aniž by jej upozornila, tudíž ji musel doběhnout. Neběhali dlouho, což mu imponovalo. Vlastně ji spíše pozoroval, než že by se běhání sám účastnil.

„Díky." Řekla, mikinu převzala a přehodila si ji přes předloktí. „Zapomněla bych ji tu, kdybys ji nepřinesl." Zrychlila, rozhlédla se a přešla na chodník na druhou stranu, Armin jí byl v patách.

„Tvoje výdrž je neskutečná." Musel přidat na rychlosti, aby mohl kráčet přímo vedle ní. Chodník pod nimi byl sice úzký, ale naštěstí osoby mířící dolů nepotkali, takže mohl jít vedle Annie s klidem v duši. Tak jako tak tito lidé povětšinou volili chodník na protější straně.

„Myslíš?" Letmo na něj mrkla.

Armin rychle přikývl. „Jo, je úžasné, jak dlouho vydržíš běžet. Navíc takovým tempem..." Hlas se mu pokroutil do smutnějšího tónu. „Já sotva uběhnu jedno kolečko, jak si sama viděla."

„Ale ne." Zavrtěla hlavou. „Není to tak úžasné, jak tvrdíš. Je to jen o tréninku. Stačí každý den trénovat a vytrvat. Taky tě to musí bavit, abys měl chuť se zlepšovat. Ne každého naplňuje sport, Armine. Možná jsi tak trochu bábovka, co při tělocviku pomalu omdlévá, ale zato máš chytrý mozek. Logickému myšlení se jen tak někdo nenaučí." Mluvila pomalu, nevzrušeně.

Armin otevřel pusu, ale po chvíli ji akorát zavřel, aniž by z něj cokoliv vyšlo. V duchu zpracovával, co mu řekla. Zahřálo ho to u srdce. I přes tu hořkou část s přirovnáním k bábovce, o níž věděl, že obsahuje čirou pravdu. Párkrát si už vyslechl, že je chytrý, jenže tentokrát to bylo od holky, která se mu líbí. Samozřejmě to mělo úplně jinou váhu – váhu dvaceti nákladních aut, které byly až po okraj naplněny štěrkem. Nikdy o sobě neměl moc vysoké mínění, ani si nemyslel, že jeho inteligence stojí za zmínku. Jakou reakcí by měl obdařit onen poloviční kompliment? To netušil.

Nadechl se a stydlivě se pousmál. „Asi... asi máš pravdu." Zamumlal. „Díky, že jsem mohl jít s tebou. Sám jsem toho sice moc nenaběhal, ale bylo skvělé tě sledovat."

„Nedělej si s tím starosti. Nemělo by smysl, kdyby ses do toho nutil jen kvůli mě. Doufám, že si se moc nenudil."

„Cože? N-ne! To vůbec ne. Vůbec jsem se nenudil. Chci říct... klidně bych tě mohl sledovat celý den." Vyhrkl a nejednalo se o lež. Když ji pozoroval, jak sebevědomě pohybuje rukama a žene se po trati rychlostí stíhačky, připadal si jako v srdečném objetí strážného anděla. Ani na vteřinu z ní nespustil oči. Přišla mu tak uvolněná... ve svém živlu. Rozhodně o nudě nemohla být řeč.

„Opravdu?" Nepatrně pozvedla obočí. „Přijdeš mě podpořit na závod?"

Arminovo zaváhání trvalo po pouhou dobu jednoho úderu srdce. „Ano, přijdu." Onen závod se měl konat na školních sportovních hrách, jež byly naplánovány na pátek následujícího týdne, čili se uskuteční ještě před školním výletem. Z každých tříd bylo vybráno několik nejzdatnějších zástupců, kteří budou třídu reprezentovat jako tým. Do týmu se kromě Annie dostala i Mikasa a Eren s Jeanem, jejichž vzájemná spolupráce bude zajisté zajímavá. Cenou za první místo je pozlacený pohár, který výhru třídy navždy zpečetí.

„Ovšem... a ne jen mě, viď?"

Armin zaskočeně zamrkal, než odblokoval hlas: „Samozřejmě i Erena s Mikasou a celý náš tým." Popravdě mu za čelem naskočil dodatek: Hlavně tebe. Ten však zůstal bezpečně ukryt v sejfu uvnitř jeho bytosti, ven se nedostal.