SnK High School

13.

Annie stála před tribunou, její oči automaticky sháněly Armina. Neviděla ho. Viděla změť různých obličejů, ale Arminův mezi nimi nebyl. Lehce zklamaně se nadechla, než pohlédla níže, kde na ni mrkal Berthold. Jejich pohledy se střetly, avšak ne na dlouho. Annie se otočila, sledujíc svého otce, který se k ní blížil.

Zatímco čekala, než k ní otec dorazí, jejími platinově blonďatými prameny se proplétal slabý vánek. Otec ji krátce objal, povzbudivě se na ni usmál a odešel si sednout na jedno z volných míst. Annie si po onom náhlém objetí připadala zvláštně. Otec ji objímal velmi zřídka. Téměř si nedokázala vzpomenout, kdy to udělal naposledy.

Pevně stiskla popruh své sportovní tašky a zamířila na opačnou stranu hřiště, kde měli místa vyhrazeni účastníci. Nastala malá změna programu. Nejprve se měl uskutečnit fotbalový zápas, takže se mohla v klidu usadit. Zvolila první místo z kraje, poslední řada. Všimla si, že se o dvě řady níže líbají Mikasa a... Jean. Překvapilo ji to, jelikož si myslela, že je Mikasa zamilovaná do Erena, který nabroušeně, alespoň tak vypadal, seděl v první řadě a házel si s kamínky. Popravdě si to mysleli všichni. Celá škola. Avšak Annie nikdy nepatřila k těm, které to zajímalo, takže se tím nadále nezaobírala.

Uběhlo zhruba pět minut. Za tu dobu se školní hřiště zaplnilo ještě větším počtem lidí. Ačkoliv nejsou sportovní hry povinné, dobrovolných diváků se sešlo požehnaně. Zahájení zápasu se blížilo, ze všech stran se ozývaly útržky rozhovorů.

Annie si položila otázku, jestli už Armin dorazil. Možná si ho jen nevšimla. Koneckonců... za těchto okolností je snadné někoho přehlédnout.

V tašce jí zabzučel mobil. Rychle ho z ní vylovila, rozsvítila ho a podívala se na displej, kde zářilo oznámení: Máte nepřečtenou zprávu. Vzhlédla a rozhlédla se kolem, než zprávu otevřela a přečetla si ji. Byla od Miny. Odepsala jí a s úlevou mobil schovala. Naštěstí nedorazila žádná další zpráva od tajného ctitele, jak si na moment myslela. 

Opřela se zády o opěradlo a lehce přimhouřila oči, na tváři obvyklý - nevzrušený výraz. Přítomní se ztišili, neboť se na scéně zjevil Levi Ackerman s mikrofonem v ruce. Postavil se přímo doprostřed hřiště, mikrofon zapnul a přiložil si ho k ústům. Jeho slova nevnímala, protože se soustředila akorát na Armina, který kráčel směrem k tribuně. Přidržela si ofinu u ucha. 

***

Zatímco tělocvikář Levi mluvil, Armin se vracel od stánku s občerstvením, kelímek limonády v ruce. Byl by zpátky mnohem dřív, kdyby ho nezadržela Hanji a nezačala si s ním náruživě povídat o magii chemie, vědy a dalších věcech. Nějakou tu chvíli mu to zabralo, než se z jejího zajetí vymanil. Většinou s ní diskutuje rád, ale tentokrát se nemohl dočkat, až se na chvíli zamyslí, aby jí mohl slušně sdělit, že už se musí vrátit k tribuně.

Sedící diváky přejel zklamaným pohledem. Někdo mu zabral sedadlo, kde předtím seděl. Ostatně... dalo se to čekat. Nezbylo mu nic jiného, než zaparkovat na poslední volné místo - místo vedle Bertholda. Pokud tedy nechtěl sedět na zemi. Berthold měl na onom sedadle položenou tašku, kvůli čemuž nejspíše zůstalo volné.

"Ahoj, můžu si sem sednout?" Zeptal se Armin, i když mu to nebylo zrovna milé. Kdo by toužil po sezení vedle svého rivala? Přinutil se k falešnému úsměvu a milému tónu.

"Jo..." Přikývl Berthold, viditelně nenadšen. Tašku sundal, aby si Armin mohl sednout. 

"Díky." Poděkoval Armin a posadil se. Hned potom se napil z kelímku, poslouchajíc přitom zbytek Leviho úvodu.