SnK High School

15.

Armin polkl. Trpělivě čekal na to, až Berthold promluví. Pokukoval přitom nenápadně po okolí a snažil se působit jakžtakž sebevědomě, i když moc dobře věděl, že ve skutečnosti působí stejně jako vždy: bojácně a roztřeseně. Na moment zaměřil zrak na jízdní řád nalepený na kovové desce uvnitř zastávky. S mírně přimhouřenýma očima si prohlížel jednotlivá slova seskládaná z drobných písmenek, i když mu jejich smysl v daný okamžik unikal. Proč se cítil jako králík před zastřelením, když před tou opuštěnou zastávkou stál? Snažil se na to přijít, zatímco se Berthold škrábal na krku. Vypadal úplně stejně nejistě.

''Asi víš, o čem s tebou chci mluvit, že?'' Berthold konečně ukončil vládu napjatého ticha. Zadíval se na Armina tázavým pohledem, v očích odlesk nepřátelství.

Armin zamrkal, než přestal pokukovat po potrhaném jízdním řádu a přehoupl svou pozornost zpátky na Bertholda. Pomalu přikývl na souhlas. Samozřejmě věděl, že nejpravděpodobnějším tématem jejich nastávajícího rozhovoru je Annie. Tenhle okamžik musel dříve nebo později přijít. Okamžik, kdy si to vyříkají. Jenže Armin nečekal, že ho Berthold přepadne takhle nepřipraveného. Možná to byl důvod jeho přehnané nervozity.

''Řekni mi, Armine... co cítíš k Annie?'' Zeptal se Berthold, jehož lesklá kůže produkovala stále nové a nové kapky potu. Musel z kapsy vylovit látkový kapesníček a zpocené čelo si jím otřít. Slunce pálilo požehnaně, to ano, ale Armin se přesto domníval, že Bertholdovo pocení není způsobeno počasím.

''Já...'' Armin krátce zaváhal, než důrazně prohlásil, že Annie miluje. Poté zaťal zuby a pozoroval reakci dlouhána, který opět vytáhl kapesníček a přitiskl jej na svůj obličej, ale příliš to nepomáhalo, jelikož z něj teklo jako z kohoutku. Na Bertholdově počínání šlo vidět, že ho Arminovo prohlášení nepotěšilo. Armin tiše sledoval, jak Berthold kapesník zmuchlal v ruce, než udělal krok vpřed. 

''Miluji ji, Bertholde! Mé pocity k ní jsou hlubší, než oceán! S každým dnem, každou minutou a vteřinou jsou silnější a nezvladatelnější. Jsou jako propast bez konce, do níž zvolna padám. Každý den na ni myslím, každý den žasnu nad její krásou.  Skočil bych pro ni do ohně, kdyby mě o to požádala!'' Sypal ze sebe Armin věty, které myslel naprosto vážně. S dlaní přiloženou na hrudi vykřičel do okolí to, co dosud nosil pevně uzamčené v sobě. Duhovky se mu přitom třpytily jako vodní hladina, jeho vysoký hlas vášnivě kolísal. Po vyslovení posledního slova se zhluboka nadechl a vydechl. Okamžitě si všiml Bertholdova napůl rozčíleného a napůl šokovaného výrazu.

''Skočil bys pro ni do ohně?'' Zopakoval Berthold potichu. Obě ruce měl zaťaté v pěst, v jedné z nich mačkal nasáklý kapesník. S utíráním potu se již neobtěžoval. ''Já bych udělal to samé! Klidně bych pro ni i zemřel! Ani nevíš, jak moc pro mě znamená. Nevíš, jak dlouho se snažím získat její srdce a upoutat její pozornost. Ale ať už dělám cokoliv, nikdy to neocení. V čem jsi lepší, než já? Proč se na tebe dívá jinak, než na mě? Řekni, Armine!'' Zvýšil hlas a zase se o krok přiblížil. ''Řekni mi proč!''

''Bertholde...'' Vydechl  překvapeně Armin a instinktivně ucouvl. Pod podrážkami mu zakřupaly kamínky. Chápal, jak se Berthold asi cítí, vždyť on sám se domnívá, že Bertholdovi nesahá ani po kotníky, ale přesto mu Annie nehodlal nechat. Na to se do ní až příliš zbláznil. ''Záleží na Annie, pro koho z nás se rozhodne.'' To sice vyslovil, avšak pouhé pomyšlení na Bertholdovo případné vítězství v něm aktivovalo nesnesitelnou dávku negativních emocí. Dokázal by to vůbec skousnout? Teď, když denně zírá na její fotky? Teď, když zažívá chvilkové zatmění mysli pokaždé, když se ocitne v její blízkosti? Teď, když se v podstatě stala smyslem jeho existence? Je jako ledová bohyně, kterou nemůže vyhnat z hlavy.