SnK High School

14.

Armin nervózně přešel k oknu a zadíval se ven. Nemyslel na nic jiného, než na Erenova slova. Doufal, že je to jen planý poplach.
Rybička si spokojeně plavala v akváriu, zatímco venku svítily pouliční lampy, nad nimi obloha tmavá jako peří vran. Nastal večer. Schylovalo se k dešti.

Armin byl mnohem klidnější, neboť už veděl, že jsou všichni v pořádku. Eren mu po hodině zavolal znovu: ukázalo se, že někdo vyvolal zbytečnou paniku, načež se strhla hromadná rvačka. Jistý muž tvrdil, že někoho viděl vytáhnout zbraň, čímž narůstající chaos přiživil. Nakonec se vše urovnalo, pár lidí si odneslo několik modřin. Nic vážného.

Armin se na svou novou rybku smutně usmál, než došel ke dveřím a sáhl na kliku. Chvíli tam jen tak postával. Chystal se jít ven, projít se. Na sobě měl tmavě zelený plášť s kapucí. Takový, co se používá jako pláštěnka do deště. Nechtělo se mu brát deštník.

S hlubokým nádechem vyšel z pokoje, a co nejtišeji se přesunul k domovním dveřím. Jeho kroky byly sotva slyšitelné.

Před domem se ještě na moment zastavil, neboť ho svou krásou okouzlil křídově bílý úplněk. Doprovázel ho na osamělé cestě po chodníku, obklopen spoustou zářivých teček - hvězdy.

Armin na oblohu koukal každou chvíli, zatímco ho nohy nesly dál a dál. Na zem dopadly první dešťové kapky. Hvězdy se před jeho očima seřadily tak, že mu připomínaly Annie. Napadlo ho, že se mu vysmívají i samotná nebesa. Musel několikrát zamrkat, aby vyobrazení Annie zmizelo.

Netušil jak, netušil proč, ale dostal se k jejímu domu. To už nepršelo, nýbrž lilo. Zpozoroval, že se za jedním oknem svítí. Zaměřil na okno pozornost, ukryt v bezpečí stínu. Stál tam v dešti, myšlenkami nepřítomen. Brzy ji uviděl otevřít dveře a vejít do pokoje. Annie.

Trhl sebou, ale oči od ní neodtrhl, navrácen do reality. Automaticky ustoupil o krok dozadu, zatímco dešťové kapky skákaly na střechu a hrály si svou klasickou písničku.

Annie se zastavila přímo před skleňenou výplní okna, ven se však nepodívala. Pozvedla ruku ke svým vlasům, rozpustila je a teprvrve tehdy z okna vyhlédla. Dotkla se skla prsty. Armin šokovaně pootevřel pusu, neboť mezi jejím ukazováčkem a prostředníčkem visela ledově modrá barva. Ledově modrá stuha - přesně taková, jako její oči. Totožná s tou, kterou hodil do koše.

Omámeně na ni koukal, ona na něj koukala lehce překvapeně, jakoby si myslela, že se jí to jen zdá. Armin rychle sáhl po své kapuci, která již pořádně nasákla vodou. Látku natáhl a přidržel si ji těsně u obličeje, aby ho nepoznala. Otočil se na podpatku, míříc pryč.

Zaslechl, jak Annie otevřela okno. Vteřinu poté se ozval její hlas: "Armine, jsi to ty?"

Ztuhl. Zastavil se a vzhlédl, načež ho oslnilo pronikavé světlo. Stál pod pouliční lampou. Připadal si v ten moment jako naprostý blázen, ale přesto se natočil zpět k Annie. Už žádné další utíkání. Pohybem hlavy mu naznačila, že má jít blíž. Udělal to.

Zastrčila si pramen polodlouhých vlasů za ucho, otevřela okno dokořán a vyklonila se ven. Mlčela. Jenom si Armina mírně zamračeně prohlížela. Možná i trochu pobaveně.

"Annie." Vydechl Armin. Miluji tě.
"Já... odkud máš tu stuhu?"Vylezlo z něj.

"To Mina."

"Mina?" Zopakoval zmateně.

"Jo. Viděla tě dneska s tím fotbalistou. Všechno mi řekla."

"Všechno? Co... co všechno?" Srdce mu pumpovalo krev jako splašené. Ten zvuk, co v té umývarně slyšel... byla to Mina.