SnK High School

3.

„Co- cože? A- ale..." Koktal Armin. „To je trochu moc narychlo... nemyslíš?"

„Narychlo?" Zopakoval Eren nechápavě.

„Potřebuju se připravit... nemůžu ji jen tak pozvat na rande." Podrbal se na tváři. Jemný hlas ozdobila nejistota. „Kromě toho... nevím kam bych ji měl pozvat. Co když odmítne? A..." Eren mu zacpal pusu, takže nemohl pokračovat.

„Můžeš ji prostě pozvat do cukrárny. Která holka nemá ráda sladké? Tím nic nezkazíš. Nemyslím, že by odmítla. Vždyť se sem na tebe přišla mrknout. To něco znamená, ne?" Uchechtl se.

Arminova kůže zčervenala jako rubín. „Nepřišla kvůli mě..." Zamumlal.

„Zítra je pátek. Ideální." Eren Arminův šepot buď ignoroval, anebo jej nezaslechl. Armin propustil dlouhý povzdech.

***

Armin ležel v posteli. Převalil ze z jednoho boku na druhý a skutečný svět mu v ten okamžik nic neříkal. Zdálo se mu o Annie. Zdálo se mu, jak se spolu ruku v ruce procházeli po písčité pláži a vedle nich šuměly série modrých třpytivých vln. Nikde nikdo, jen oni dva a překrásný pohled na oceán. A ta vůně. Vyvolávala v něm pocit štěstí. Zastavili se. Byl oděn v květovaných šortkách a plážové košili a na hlavu se mu usadil slamák. Annie měla na sobě lehké bílé letní šaty, jež tančily v mírném vánku. Rozpuštěné vlasy jí dopadaly kousek pod ramena. Její krása stonásobně přesahovala parádu lesklé vody, jako drahokam ho uchvacovala. Nemohl přinutit plíce k nádechu, jak se ztrácel v bludišti postaveném z neklidu. Chtěl jí něco říct. Otevřel ústa, ale marně. Natáhl křečovitě ruku.

„Mm..." Zamručel s paží zdviženou ke stropu. Mračil se. „Annie... Annie!" Rána předcházela údivu a zmatení. Dobrých pár sekund netušil kde je, než ho neúnosný zvuk budíku osvítil věděním. Přepadl přes okraj postele. Jenom sen. Ležel na podlaze s rukou volně přehozenou přes čelo, unavené oči zkoumaly lustr. „Díky bohu..." Pronesl při vstávání, rád že se probudil. Budík nepřestával vytrvale ječet a tak ho Armin jedním plesknutím umlčel. Pozdravil své knihy pohledem. Nejraději by dneska ani nevyšel z domu. Skoro celou noc si před usnutím připravoval, jak Annie pozve.

Přesunul se k zrcadlu. Zamrkal, odkašlal si a prohrábl své delší vlasy. „Annie, tak mě napadlo... nezašla bys se mnou..." Lovil do rybářské sítě správná slova, zatím co pohyboval očima po celé dráze bělma. Nakonec nespokojeně zakroutil hlavou a pustil studenou vodu.

„... do cukrárny?" Dořekl, tentokrát naostro. Třásl se jako by měl zimnici a životodárná tekutina zuřivě proudila skrz jeho potrubí. Nácvik přišel vniveč, protože když šlo do tuhého, stejně všechno vysypal do kontejneru, kde k tomu neměl přístup. Se strachem očekával konečný verdikt, jež bude určitě tvrdý jako kladivo a přesným zásahem ho odepíše. Omyl. Úder otálel a Armin praskal napětím, jež v něm hustě chumelilo.

Annie se proklínala. Zaskočil ji bezbrannou. Chtěla odmítnout, jenže nemohla. Jakási nepochopitelná touha jí v tom bránila. Touha po společném čase s ním. Arminova laskavá a hřejivá aura znovu rozpárala látku tvořící její obrannou vrstvu a ona prostě nadále nechápala co se to s ní děje, když se do ní jeho nesmělý úsměv zahryzne. Naklonila hlavu a odměřeně souhlasila. Armin byl nadšený. Div nenarazil do lavice. Annie se nad tím neznatelně pousmála.

„Jo! Vidíš, Mikaso? Jako po másle." Šeptal Eren, tajně nakukujíc zpoza dveří do třídy.

Mikasa němě přikývla, tmavými duhovkami jí cosi přelétlo. „Taky mám ráda sladké ..." Doufajíc vzhlédla, jenže Eren nevnímal. Zklamaně pokrčila rameny.