SnK High School

7.

Armin sešel dolů po schodech, telefon opakovaně cinkal. Nikde neviděl dědu. Před nedlouhou dobou tu podle Erenova tvrzení byl. Šel si dát šlofíka do pokoje? Vyrazil snad do města? Armin nad tím přestal dumat a sáhl po sluchátku, které si přiložil k uchu. Zakroucený drát se několikrát zhoupl ve vzduchu.

„Ano?" Poslal druhé straně, která prozatím mlčela. Čekal, kdo se ohlásí.

„Armine! To jsi ty?" Přišla mu odpověď. Nasládlý ženský hlas, který neslyšel již celou věčnost a který mu skoro kompletně vyšuměl z paměti, ho nyní zparalyzoval lépe, než by to dokázal jakýkoliv nejvýkonnější paralyzér.

„Armine? Slyšíš mě?" Hlas s vysokým obsahem cukru melodicky zopakoval jeho jméno, načež mu mysl začernil stav podobný mdlobám. Dlouho se vzpamatovával a ještě déle lovil slova. Samozřejmě dlouho na telefonní rozhovor. Ve skutečnosti to zase tak hrozné nebylo.

„Slyším tě." Vyslovil jednoduše a dal si přitom záležet, aby osoba, s níž hovořil, zachytila jeho rozhořčení. Skoro tomu odmítal uvěřit, což je rozhodně smutné. Zase jednou ho pálily oči, ale nechtěl vyrukovat s dalšími slzami. Tak s nimi bojoval – použil rukáv. Pro dnešek jich bylo až, až. Navíc to přeci nemělo smysl, brečet kvůli někomu, kdo na jeho existenci jaksi zapomněl.

„Ani nevíš, jak se nám po tobě stýská!"

„Nelži."

„Cože?"

„Nelži. Nestýská se vám. Kdyby se vám stýskalo, byli byste dávno tady." Armin se pokoušel zůstat klidný ze všech sil, přesto mu hlas přeskakoval a třepotal se jako vlnky na hladině. Nejen jeho hlas. Třepala se mu i ruka. Jeho máma znovu oněměla. Ze sluchátka vycházely zvuky lidského šepotu a kroků.

„Armine. Takhle nemluv."

„Kde jste? Kdy se vrátíte domů?" Chtěl vědět Armin. Hluboko uvnitř něj ještě přežívala naděje, že se plánují vrátit. I když se s každým novým ránem zmenšovala.

„Jsme v Paříži. Je to překrásné město." Povzdychla si. „Drahoušku, zatím to nejde."

„A kdy to půjde? Já... proč jste se tak dlouho neozvali? Proč jste celou věčnost neposlali dopis ani textovku? A proč si zvedla telefon až dnes? To pro vás vážně nic neznamenám?" Naděje vyhasínala s rozvojem rozhovoru.

„Samozřejmě, že znamenáš! Jsi přeci náš syn. Víš... chtěli jsme se ozvat, ale věci byly poslední dobou trochu komplikované. Odpusť. Nemohli jsme tě vzít s sebou kvůli škole. Chceš jít přeci po maturitě na vysokou, že?"

„Jo..." Přikývl Armin, i když to jeho máma nemohla vidět. Pokusil se vybavit si její obličej, na kterém nejspíš visel poloviční úsměv. "...pořád chci jít na vysokou." Dořekl neutrálně.

Mohlo to být tak komplikované, že o sobě nemohli dát vědět? Pochyboval. „Přijedete alespoň na Vánoce?"

„Snad." Vřelého tónu najednou ubylo. „Chci říct... budeme se snažit."

To byla poslední pecka. Armin otevřel pusu k reakci, ale nedostavila se. Místo toho si sluchátko pomalu oddělal od ucha a s prázdným pohledem na něj zíral, než ho připlácl zpět na místo. Udělal to hruběji, než chtěl. Sluchátko odskočilo a spadlo, houpajíc se kousek od podlahy.

„Armine? Armine jsi tam?" Ozývalo se zezadu, ale Armin na to nedbal. Spěchal do kuchyně.

V kuchyni se opřel o kuchyňskou linku a pozoroval kapky vody, které každou chvíli dopadaly do dřezu. Společnost mu dělalo tiché vrčení ledničky. Takhle tam stál a zíral do dřezu. Ani nevěděl, kolik uběhlo času a bylo mu to v daný moment ze srdce jedno. Dokonce pozapomněl na Erena, kterého zanechal samotného v jeho pokoji. Potřeboval se zklidnit a vyhnat z hlavy matčiny věty. Kompletně vymazat vzpomínku na ten telefonát. Kdyby jen ten telefon neslyšel. Jenže ‚kdyby' jsou k ničemu. Nakonec kohoutek dotáhl. Voda přestala kapat.