SnK High School

20.

Tak, je tu další část. Najde se Mina? Smíří se Armin s rozchodem? Opět se omlouvám za čekání a doufám, že se bude líbit :) Pokračování bude co nejdříve.

***

„Nic. Nezvedá to." Řekla zklamaně Annie a odložila si mobil od ucha.

„Zatraceně." Vydechl Armin. Co teď? Přemýšlel, a přitom se rozhlížel kolem, když v tom v dálce zahlédl plážový bar.

„Ten bar!" Zakřičel skrz bouři a snažil se čelit divokému větru, který mu rozfoukával vlasy na všechny strany.

Annie okamžitě pochopila. Podívala se směrem k baru a odhodlaně přikývla. Stálo to za zkoušku, i když moc nevěřila, že by tam Mina mohla opravdu být. Vykročila, razíc si cestu skrz větrný živel spojený s deštěm. Co nejrychleji kráčela po písku a několikrát se otočila, aby se ujistila, že jí jde Armin v patách.

„Už tam skoro jsme!" Informovala ho a úlevou přivřela oči, když se dotkla vstupních dveří. Oba byli úplně promočení.

Armin přikývl a přistoupil blíže. Bar by měl být normálně otevřený. Podobné počasí znamenalo, že se přijde schovat více zákazníků, z čehož vyplývají i větší zisky, takže se Armin nebál, že by bylo zavřeno. A měl pravdu.

Annie otevřela a vstoupila dovnitř, kde se na ni okamžitě zahledělo několik párů zvědavých očí. Nastala chvíle ticha jako v opuštěné hrobce, než se hlavy zase otočili a lidé se vrátili ke konverzování a jídlu. Annie byli všichni ti lidé naprosto ukradení, zajímala ji jenom Mina.

„Annie! Armine!"

Oba zkoprněli, jakmile uslyšeli dobře známý hlas a zavrzání židle, po němž následovaly kroky po dřevěné podlaze. Mina k nim přiběhla, natočila hlavu, pousmála se a sevřela je do objetí. „Jsem tak ráda, že jste tady, ale jste úplně promočení." Odtáhla se a otřásla se zimou.

„Rádi jsme spíše my." Řekla Annie svým typickým způsobem, ale vevnitř nemohla být šťastnější, že je její jediná kamarádka živá a zdravá. Chtěla povědět ještě něco, jenže Armin ji předběhl.

„Promiň, M-Mino... n-neměli jsme tě t-tam nechávat, b-báli jsme se o t-tebe. Jsi v p-pořádku? A-ale kde je člun?" Při mluvení mu drkotaly zuby a celý se třásl.

„Ježíši, Armine, honem pojď, než se nachladíš." Starostlivě ho vzala za ruku a dovedla ho k jednomu ze zadních stolů, který stal poblíž okna a radiátoru, zejíc prázdnotou. Řekla mu, ať si sedne a rozhlédla se. „Počkej tady, myslím, že by tu mohli mít nějakou deku."

Armin ani nestačil odpovědět. Zkřížil ruce na prsou a čekal, až se vrátí. Naštěstí nemohl myslet na Annie, i když seděla naproti něj, neboť byl plně zaměstnán zimou, kterou cítil.

„Tady, povedlo se mi sehnat tu deku. A mají dokonce i čaj." Mina se zaculila a položila na stůl šálek horkého čaje, z něhož stoupala ovocná vůně. Nejspíše malinová – alespoň podle Arminova úsudku. Deku držela v druhé ruce.

„T-to je v-vážně zvláštní, že j-jsou t-takhle vybaveni v plážovém b-baru." Podotkl Armin potichu, a s vděčným úsměvem si čaj přisunul blíže k sobě.

„Je to trochu zvláštní, ale na tom nesejde." Mina deku rychle rozložila, přehodila ji Arminovi přes ramena, zabalila ho do ní a podívala se mu přímo do očí, kterým chyběl obvyklý lesk, a které vypadaly znaveně kvůli pláči.

„Díky." Poděkoval Armin a pomalu usrkl z horkého nápoje, jehož vynikající chuť mu okamžitě zaplavila smysly.

Mina zavrtěla hlavou. „To nic nebylo. Důležité je, aby tě to alespoň trochu zahřálo."