SnK High School

17.

Armin strávil s Annie ještě nějakou dobu, než se vydal domů. v její blízkosti si připadal jako v nebi, avšak nakonec mu nezbývalo nic jiného, než se s ní prozatím rozloučit. 

Jakmile k domu dorazil, co nejtišeji vešel dovnitř. Na chvíli jen naslouchal tichu, které ho přivítalo, aniž by se hnul. Modrýma očima přejížděl po známé poličce. Po chvíli si sundal boty, odložil je do botníku a pomalým krokem přešel ke dveřím do kuchyně, které pootevřel natolik, aby mohl do místnosti nahlédnout. 

S dědou nemluvil od chvíle, kdy byl přistižen při líbání Marca. Jak předpokládal, jeho děda seděl na kuchyňské židli. Na stole před ním stál šálek kávy, ze kterého stoupal provazec páry. Armina překvapilo, že nehraje rádio. Zhruba minutu počkal, než se nadechl a vkročil do kuchyně.

Pan Arlert se otočil, jen co uslyšel Arminův příchod. Zaskočeně pootevřel pusu, sahajíc po šálku. Pozvedl si šálek k ústům a usrkl z něj trochu kávy, načež jej položil. Potom promluvil. "Armine. Pojď sem a posaď se. Musíme si promluvit."

Armin mlčky přikývl a usadil se na protější židli. Pořád se na dědu zlobil, že porušil slib. "Slíbil jsi mi, že budeš klepat." Řekl s lehce sklopenou hlavou.

"Odpusť mi to, Armine. Než jsem si to stihl uvědomit, bylo pozdě. Ještě jsem si na to nezvykl." Vysvětlil pan Arlert provinile. "Tak to je to, co tě poslední dobou trápilo? Jsi gay, co se rád převléká do dívčích šatů?"

Armin sebou trhl a okamžitě zavrtěl hlavou, mávajíc přitom dlaněmi ve vzduchu. "Ne!" Vydechl. "Ne, nic takového."

Arminův děda se zasmál. "Chápu, že ti to připadá trapné, ale přede mnou to skrývat nemusíš. Přeci jsme o tom už mluvili, ne? Mě můžeš důvěřovat. Neodsoudím tě kvůli něčemu takovému. Pořád budeš můj milovaný vnuk. Popravdě mě mrzí, že jsi mi to neřekl."

Armin znovu zavrtěl hlavou a vysvětlil mu, že jenom pomáhal Marcovi, jenže jeho děda se pořád tvářil pochybovačně. Nevěřil mu - Armin to viděl na jeho úsměvu. Připadalo mu zbytečné ho přesvědčovat, že miluje jenom Annie. Nejspíš mu uvěří teprve tehdy, až Annie políbí před jeho očima. Armina není lehké nazlobit, ale tohle ho naštvalo.

"Dobře! Říkal jsi, že ti můžu věřit, tak proč ty nevěříš mě? Jsi lhář!" S těmi slovy se ze židle prudce zvedl, až nespokojeně zaskřípala. Přitom nechtěně vrazil do stolu. Stůl se zatřásl a lžička v šálku zacinkala. Armin i jeho děda zaskočeně zamrkali. 

Pan Arlert chtěl něco vyslovit, avšak než to stačil udělat, Armin z kuchyně odběhl. Slyšel jeho vzdalující se kroky, prásknutí dveří, zachrastění klíče v zámku a... potom už vůbec nic. Akorát to stejné ticho, které mu dělalo společnost před vnukovým příchodem. Povzdychl si, zahleděl se na kávu a zapnul rádio. Zase jednou ho navštívila dotěrná otázka, zda má na tohle ještě dost sil.

Armin odložil klíč na psací stůl a posadil se na postel. Horko. Nejraději by si dal studenou sprchu, ale nemínil opustit pokoj. Rozhodně ne teď. Znovu si v hlavě připomněl slova, která dědovi řekl. Víceméně ho to mrzelo, věděl, že to děda nemyslel špatně. Dal Arminovi lásku a péči, kterou mu nebyli schopni dát jeho rodiče... nejspíše si to nezasloužil, ale slova se bohužel nedají vzít zpět.

Armin přistoupil k akváriu a zasněně pozoroval svou rybku. Plavala sem a tam. Dokola. Pořád dokola. Armina to uklidňovalo. Zdálo se, že je rybka živější, když se na ni dívá. Možná si myslí, že dostane další krmení... nebo je jen nervózní, přemýšlel Armin. Hrozně rád by jí dopřál větší akvárium, připadalo mu, že se ve svém stávajícím obydlí cítí stísněně.