SnK High School

24. (konec)

Tak, konečně tu máme poslední část. Děkuji všem, co tuto fanfikci četli :)

***

Berthold se Arminovi omluvil. Tvrdil, že ho nechtěl polekat, a že se akorát potuloval kolem, když ho čirou náhodou zahlédl, jak míří na vyhlídku. Prý ho zajímalo, co tam chce dělat, a proto se za ním vydal nahoru.

Armin zareagoval přikývnutím, i když o jeho slovech pochyboval. Proč by se za ním plížil jako nějaký křivák, kdyby ho skutečně nechtěl polekat? Zahlédl ho náhodou? To určitě. Nemohl si pomoct, tušil v tom záměr. Poslední dobou mu byl Berthold neustále v patách, tedy alespoň mu to tak připadalo.

Měl sto chutí ho jednoduše poslat pryč. Vyhnat ho z místa, které dosud sloužilo jako jeho tajný ukrýt. Jistě, chápal, že vyhlídka nikomu nepatří, a že z ní nemůže nikoho vyhazovat, natož si ji přivlastňovat. Přesto o ní smýšlel jako o vlastním majetku, co mu byl uloupen ve chvíli, kdy se tam Berthold objevil.

Znovu zaměřil zrak na pestré pásy duhy, co se v obloucích táhly přes oblohu. Pár vteřin se zamyšleně soustředil na jednotlivé barvy, a pak si k očím přiložil dalekohled. Doufal, že Berthold odejde, jakmile mu dojde, že není vítaný.

Jenže Bertholdovi se pryč nechtělo. Proč? Co od něj chce? Pokud šlo o Annie, tak to považoval za uzavřenou kapitolu. Možná, že on je tím, kdo ‚zvítězil', ale co z toho, když to dopadlo tak, jak to dopadlo? Rozešla se s ním, alespoň to může Bertholda těšit a hřát. Nakonec ji nemá ani jeden z nich. Napadlo ho, že by bylo nejlepší si podat ruce. Zpečetit tak příměří.

S povzdechem se k dlouhánovi otočil, ale nic dalšího nestihl. Najednou mu na ramena přistála váha zpocených dlaní. Zajíkl se překvapením a upustil dalekohled. Ten s třísknutím dopadl na zem, kde se kolem něj zvířila hrstka prachu. Berthold s Arminem smýknul a přitáhl si ho blíž k obličeji, takže ho přinutil si stoupnout na špičky. Armin s bušícím srdcem položil ruce na ty Bertholdovi a pokusil se mu vytrhnout.

„C-co to děláš?" Vydoloval ze sebe, zatímco mapoval dlouhánův jedovatý výraz.

Prudce sebou trhnul. Jednou, dvakrát, až se mu konečně povedlo od Bertholda odtrhnout. S tichým výkřikem zavrávoral směrem dozadu, přičemž šlápnul na dalekohled. Jako sestřelený padl na záda a podepřel se lokty.

Berthold tolik štěstí neměl. I on byl odmrštěn o pár kroků vzad, jenže celou vahou narazil na dřevěné zábradlí vyhlídky. Arminovi se v mozku rozehřmělo skřípění a zavrzání, co dřevo vydalo, načež se pod Bertholdovým tělem rozlomilo. Zřítilo se. I s Bertholdem, který se během pádu ještě pokusil zachytit o okraj vyhlídky a vydrápat se nahoru. Na pár okamžiků se za pomocí veškeré síly držel nahoře a zarýval nehty do hlíny. Sápal se po Arminově pomoci, zatímco ho spodní polovina těla stahovala níž a níž.

Armin se vyzvedl na kolena, přičemž se všechny jeho systémy zablokovaly. Ani se nehnul a Berthold u něj hledal pomoc marně.

Bertholdův strnulý obličej plný strachu mluvil za vše, než se nakonec pustil. Řval. Křičel, dokud ho kolize se zemí nadobro neumlčela a nezhasila jeho život. Armin přitom seděl na kraji jako zamrazený a neodvažoval se ani polknout, jak mu myslí pořád dokola zněla ozvěna toho příšerného křiku.

Uběhlo pár minut, než Armin pohnul kostrou a naklonil se opatrně přes okraj, aby se podíval dolů. Pokroucený Berthold tam ležel v kaluži krve. Prázdnýma očima pohlížel rovnou na Armina. Armin nikdy dřív neviděl nic děsivějšího a hrůzu nahánějícího. Píchlo ho v žebrech. Nadechoval se rychle a přerývaně. Sám se automaticky pustil do řevu. Vyřval ze sebe všechen hlas, až už jenom chraptěl a chrčel jako zpěvák, kterému po náročném koncertu nedali napít.