SnK High School

9.

„Cože?" Vydechl Armin. Dědu předtím slyšel dost jasně, ale i tak to potřeboval slyšet znovu, snad aby to zcela strávil.

„U dveří na tebe čeká nějaká holka. Chce s tebou mluvit." Pan Arlert mu to lehce zamračeně zopakoval a čekal, zda se Armin konečně odklidí ze svého pokoje. Jeho vnuk však setrvával na místě.

Armin se nadechl a zaraženě přikývl. Annie. Musela to být Annie. Proč se mnou chce mluvit? Proč přišla? Přemýšlel a přitom přivřel oči... připlížila se k němu ona vzpomínka na dnešní kopanec od třeťáků. Určitě to s tím mělo nějakou souvislost. Přišla ho politovat? Vysmát se mu? Kdyby se teď zvedl, sešel dolů a... nemohl. Zkrátka se k tomu nemohl přinutit.

„Armine? Jsi v pořádku? Chováš se dnes zvláštně."

„Nic mi není." Zavrtěl Armin hlavou a nechal vykvést menší úsměv, který rozhodně nepatřil mezi ty pravé. „Prosím, řekni jí, že spím."

Pan Arlert zamrkal a otevřel ústa, aby položil otázku, jenže mu došlo, že by to stejně k ničemu nevedlo. Jeho vnuk s tou dívkou z nějakého důvodu mluvit nechtěl a jemu tedy nezbývalo, než ji poslat pryč. S pokrčením ramen vyšel z místnosti a udělal, jak Armin chtěl. Zadumaně pozoroval postavu dívky, co se po chvilce mlčení vzdálila od prahu a vydala se na cestu pryč.

Pan Arlert se za ní díval ještě několik sekund, než vchodové dveře zavřel. Mohla to být Arminova přítelkyně? Pohádali se snad? Upřímně se mu Armin s ničím takovým nesvěřil, tudíž to mohla být pouze jeho mylná domněnka. Podobných domněnek se nemělo smysl držet, pokud si nemohl ověřit, že jsou pravdivé. Kdyby Armin chtěl, řekl by mu to. Víc se tím tedy nezabýval a pustil si televizi, u níž po řadě filmových scének usnul. Jeho tiché oddychování se neslo okolním prostorem.

Armin, opět obklopen samotou a komfortním prostředím svého pokoje, se opatrně naklonil k oknu. Přiložil prsty na sklo, oči zaměřené na známou ulici. Viděl Annie v šedé mikině, jak běží pryč. Pryč od domu a od něj. Bál se, že se zničehonic ohlédne a zahlédne ho v okně, přesto se mu nedařilo se odtrhnout. Sledoval ji až do doby, dokud nezmizela za rohem. Ulice ho rázem přestala zajímat.

Prohraboval se šuplíky a poličkami, dokud konečně nenašel to, co hledal. Malý, lesklý klíček. Rozhodl se, že se bude pro jistotu zamykat.

***

Eren seděl vedle Mikasy a přepínal na ovladači kanály. Nemohl najít nic, co by ho zajímalo. Stejně měl hlavu pořád plnou Marca. Od jeho převozu do nemocnice uplynula již nějaká doba, svět se mezitím zahalil do nočního kabátku. Obloha ztmavla o několik odstínů a pouliční lampy poslušně vysílaly své světlo. Lékaři si Marca nechali v nemocnici na pozorování, avšak podle jejich tvrzení bude pravděpodobně v pořádku, což Erenovi dovolilo pocítit úlevu. Rozhodně ho netěšilo, že to dopadlo takhle. Vlastně ani pořádně nedokázal identifikovat kořen té nezkrotné zloby, co v něm vzplanula jako zapálený benzín. Byl to skutečně jen fakt, že Mikasa randí s jeho rivalem? Nebo to tkvělo v něčem jiném?

„Proč se tak mračíš, Erene?" Promluvila Mikasa, v ruce šálek kávy, ze kterého se sypala příjemná vůně.

„Nic tam není." Odpověděl Eren a znovu švihl ovladačem, až z něj vyskočily baterky a rozkutálely se po podlaze. Zabručel a sehnul se pro ně.

„Jako obvykle. V televizi jsou většinou jen hlouposti." Usrkla z hrníčku. „Myslíš na Marca?"

„Jo." Eren vzdychl a zastrčil baterie zpátky do ovladače. „Ujely mi nervy... nechtěl jsem."