SnK High School

16.

Armin znejistěl, jen co se s Marcem ocitli venku. Při chůzi se neustále ohlížel, zvažujíc návrat domů. Nakonec však dospěl k definitivnímu rozhodnutí, že ono 'rande' absolvuje. Kvůli Marcovi. V přestrojení za dívku si pochopitelně nepřipadal zrovna nejlépe. Měl obrovský strach, že potkají někoho, kdo by ho poznal, což by způsobilo nehorázný poprask. Obzvlášť, kdyby to byl Larry nebo Frederick... to by pro něj znamenalo ohromnou katastrofu. Připravil by si tím druhák plný utrpení. Ti dva by mu to jistě připomínali celých deset měsíců. Proto poprosil Marca, aby šli na nějaké méně populární místo. Zvolili jistou odlehlou louku, která se nachází poblíž staré a napůl rozpadlé budovy, co kdysi bývala knihovnou.

Kráčeli vedle sebe, vcelku vzato pomalým tempem. Oba mlčeli. Marco se lehce usmíval, Armin se pokoušel ignorovat zvědavé pohledy kolemjdoucích, díky kterým se mu hůře dýchalo. Málem nadskočil, jakmile ho Marco chytil za ruku. Nechápavě se na něj podíval, v ústech sucho jako v Austrálii. Dosud neprožil nic podivnějšího. Skutečně se na tváři Marca objevily jemné ruměnce, když na sebe hleděli?

"Má to být rande, Armine..." Spustil Marco tiše. "Lidé se na rande drží za ruce, ne?"

Armin si povzdychl, než přikývl. Ruku v ruce pokračovali dál, až dokud nedorazili ke zpustošené knihovně. Budova měla šedivou a oprýskanou omítku, zaprášené okna a šířila děsivou atmosféru. Chtěli knihovnu obejít a dostat se tak k cestičce vedoucí na louku, když uslyšeli zvuky, jež pravděpodobně vycházeli z útrob budovy. Zarazili se a napjatě poslouchali. Znělo to jako lidský hlas... ženské výkřiky.

"Co to je?" Vydechl Marco.

Armin zaraženě zavrtěl hlavou, až se zlatavé prameny paruky zavrtěly ve vzduchu. Hned poté pokrčil rameny. "Myslím, že bychom měli raději pokračovat." Navrhl rozrušeným hlasem a vykročil, ale Marcova paže ho zastavila. Armin se povětšinou řídí logikou a věří, že všechno má své logické vysvětlení, avšak stejně ho z pomyšlení na návštěvu té zchátralé budovy mrazilo v zádech.

Marco polkl. "Copak tebe nezajímá, co ty zvuky vydává?"

Armin viděl, že je Marco také rozrušený. Ano, na jednu stranu je ovládla zvědavost, na druhou by se co nejrychleji klidili. Scénář jako z hororového filmu, pomyslel si Armin.

"Tak dobře. Pojďme se tam podívat." Armin šel těsně za Marcem, který ho držel za zápěstí. Prošli spoustou vysoké a seschlé trávy, která knihovnu obklopovala, a ocitli se přímo přede dveřmi. Vyměnili si souhlasné pohledy, než dveře otevřeli a pomalu vkročili dovnitř. Okamžitě uviděli schodiště do druhého patra, po němž se hodlali vydat. Jejich kroky se hlasitě rozléhaly, zatímco stoupali nahoru. Armin se lepil na Marcova záda, hrdlo měl sevřené. Ty zvláštní zvuky zněly stále hlasitěji a hlasitěji.

Jakmile byli nahoře, rozhodli se přistoupit ke dveřím, k nimž stáli nejblíže. Dřevo, ze kterého byly dveře vyrobeny, bylo celé oprýskané a poničené. Marco s Arminem k němu přiložili uši a důkladně naslouchali, obklopeni všudypřítomným šerem, jež budovu vyplňovalo. Zvuky pocházeli z oné místnosti, tím si byli okamžitě jistí.

V Arminovi rázem hrklo a projela jím porce zděšení. Nikoliv proto, že by si snad myslel, že ve staré knihovně skutečně straší, nýbrž z jiného důvodu. Hlas si totiž přiřadil k jisté osobě. Mohla to být ona? Než se vůbec stačil vzpamatovat, Marco dveře opatrně otevřel a nahlédl dovnitř.

Armin zaslechl vlastní srdce zanaříkat, když uviděl, jak sebou Marco škubl. Slova se mu drala na jazyk, ale nevypustil je, neboť k tomu neměl dost odvahy. Místo toho tam stál jako přimrazený a doufal, že se plete.