Mafia /CZ/

Chate neumírej!

Marinette

Ležela jsem na něčem tvrdém a studeném. Kolem mě bylo ticho. Až moc velké ticho, z ktorého mi běhal mráz po zádech.
Odvážila jsem se otevřít jedno oko... Tma. Všude kolem jen tma.
Otevřela jsem i druhé oko, no k viditelnosti mi to nepomohlo. Pořád jsem houby viděla.

Zjistila jsem, že ležím na zemi. Na studeným dlaždicích, které do mého těla vháněli ještě víc zimy, než ten studený vánek, co zde profukoval.
Přemohla jsem své nevládné tělo postavit se.
Jakmile se mé bosé nohy dotkli dlaždic a já se postavila, mým tělem proběhla bolest. Nohy mě dlouho neudrželi a já se skácela opět k zemi.

Byla jsem vyděšená?
Ano... Přece jen se nestává každý den, že se ocitnete v tmavé místnosti a tělem vám koluje bolest, o které ani nevíte, co jí spúsobilo...

Otevřela jsem oči. Porozhlédla se kolem. Pořád jsem byla v té tmavé místnosti. Tedy, skoro tmavé...
Někde v dáli se objevilo bílé světlo ve tvaru čtverce. Zaslechla jsem ptáčky a šumění listí. Z toho jsem usoudila, že je to zřejmě okno. No když se to bílé světlo změnilo na jasně modré, prosvítilo celou místnost a pak se z něj stalo červené, už jsem nevěděla, co si myslet.

Už jsem však mohla rozeznat věci kolem sebe. Jak jsem si myslela, ležela jsem na dlaždicích. Místnost, ve které jsem se nacházela, mi nepřipadala tak malá, jako. sem si myslela. Spíš to bylo nějaká chodba.

Opět jsem se postavila. Teď už to bylo méně bolestivé. Stála jsem a rozhlížela se kolem sebe ve snaze najít někoho, kdo mě odsud dostane.
Nikde nikoho... Skoro...

,,Mari? Lásko." ozvalo se za mnou. Leknutím jsem sebou cukla a pak se otočila za hlasem.

Chat.

Stál tam v celé své kráse a v ruce držel kytici růží. Červených. Mých oblíbených.

,,Chate?" zeptala jsem se. Nevěděla jsem, zda se mi to jen zdá nebo tam vážně je.
,,Ano, jsem to já." řekl.
Ulevilo se mi. Aspoň jsem mohla vyloučit možnost psychopata nebo vraha.
,,Tak mě pojď konečně obejmout, broučku." pobídl mě.

Tohle místo mi pořád nahánělo strach. Rozběhla jsem se za ním v domnění, že mě ochrání před vším zlým.

V půlce cesty jsem však zaslechla jakoby výstřely. Byly slabé a tiché. Porozhlédla jsem se kolem. Nic se nestalo. Žeby jen má velká představivost? Žeby se mi to je zdálo? Možná jsem se z toho prostředí kolem zbláznila. Kdoví...

Otočila jsem se spět k Chatovi. No to jsem asi dělat neměla. V jeho rukách byly meče, nože, dýky... Podle jeho stínu to měl zřejmě i v zádech. Hlavně v zádech.

,,Ne!" vykřikla jsem. Můj výkřik se odrážel od stěn a vytvářel ozvěnu.
,,Chate!" další výkřik, další ozvěna.

Rozběhla jsem se k němu a hodila se mu do náruče.
Své nevládné ruce omotal kolem mého pasu a uvěznil mě ve svém objetí.
,,Musíš být silná." řekl chraplavým hlasem.
,,Ty nesmíš umřít." řekla jsem se vzlykem. Po tváři mi tekli slzy jako vodopády.
,,Musíš být silná." zopakoval o trochu tišeji. Pak se jeho tělo zvolilo k zemi.
,,Ne, prosím." vzlykala jsem.

,,Mari." ozvalo se z druhé strany chodby. Hlas mi byl proti srsti, protože jsem ho až moc dobře znala a nenáviděla.
,,Pojď. Se mnou ti bude líp." řekl mile, ale nevěřila jsem mu ani slovo.
,,Nikdy." řekla jsem nenávistně. ,,S tebou mi nebude NIKDY dobře."

Seděla jsem vedle Chatova těla, které neprokazovalo žádné známky po životě. Místností se ozývali mé vzlyky a... kroky?
Zrazu mě někdo popadl za zápěstí a prudce postavil na nohy.
,,Tak hele ty malá suko, teď půjdeš se mnou a na něho zapomeneš. Beztak je mrtvý. Už ho nikdy neuvidíš. Zařídil jsem to pro tebe, abychom mohli být konečně spolu." poslední větu mi slizce zašeptal do ucha.
,,Vrahu." zašeptala jsem.
,,Ty vrahu." zakřičela jsem.

Táhl mě chodbou do nějaké místnosti.
,,Nathe nech mě! Prosím!" křičela jsem na něj, no on mě táhl dál.
Dotáhl mě do nějaké místnosti, kde zamkl dveře. Hodil mě o zem.
,,Jako naposledy, miláčku." řekl. Vzpomněla jsem si na mé narozeniny.
Rychle jsem se zvedla a doběhla ke dveřím. Začala jsem do nich kopat, bouchat, křičet...

,,Chate pomoc!"

Nath mi zezadu přikryl ústa rukou a otočil k sobě. V druhé ruce držel stříkačku.
,,Chat ti už nepomůže." zašklebil se a velkou silou mi tu stříkačku vrazil do ramene.

Tehdy jsem se probudila. Zadýchaná a spocená.
Oddechla jsem si, že to byl jen sen. No vypadal tak reálně.
Po tomhle se bude těžce usínat...