Change

4.

O měsíc později:

Niall se mi asi pětkrát dohromady ozval, ale já ho vždy odbila, že nemám čas a vlastně jsem ho doopravdy neměla. Připravovala jsem se na X-Factor a dneska jdu na casting. Strašně se bojím a nejhorší je, že tam jdu sama. Rodiče nemůžou a můj nejlepší kamarád bude se svojí přítelkyní, která ho podvádí na každém rohu. Ne tak na každém možná ne, ale viděla jsem ji jednou, když jsem zašla na panáka do jednoho baru. Prostě jsem se chtěla opít, viděla jsem jak se sápala po nějakým klukovi a ona ho pak táhala na záchodky, můžete si domyslet co tam dělali.

V ten den mi Niall volal, že Barbara prý jela za rodiči jestli nemám čas. Řekla jsem, že je mi líto, ale jsem s jedním klukem venku a tím jsem to típla. Jinak to byla lež venku jsem byla sama. Samozřejmě jsem si vyfotila Barbaru s tím frajerem, ale Niallovi to ukazovat nebudu. Volala jsem s Liamem, který ji taky někde potkal dokonce ji vyfotil, ale Niall mu nevěřil a svedl to na to, že prý žárlí, že je konečně on šťastný, když se před nedávnem s Liamem rozešla jeho dlouhodobá přítelkyně. Prostě ať si na to přijde sám, mě by taky nevěřil. Ale nebudu se dneska zabývat jimi jdu na casting a doufám, že jim tam vytřu zrak. Jako písničku co budu zpívat jsem si vybrala od Little mix Little me. Je to překrásná píseň. A tak jsem dostala číslo a čekala jsem až mě zavolají.

Čekala jsem tam několik hodit než se konečně ozvalo moje číslo. Popadla jsem kytaru, kterou se budu doprovázet a vešla jsem do vnitř. Moje nervozita byla úplně až nahoře. Usmála jsem se na porotu a porota mi úsměv oplatila.

"Tak se nám představ." řekl Simon a já začal.

"Mé jméno je Caroline Thompson, je mi 19 let a chtěla bych vám zazpívat píseň od Little mix s názvem Little me." hlas se mi klepal, že jsem se bála, že až budu zpívat tak mi ani rozumět nebudou. Simon pokynul abych začala a tak se rozezněl první tóny písně a pak se přes místnost rozezněl můj hlas.

She lives in the shadow of a lonely girl
Voices so quiet you don't hear a word
Always talking but she can't be heard......

Když jsem začala zpívat jakoby všechen strach opadl a já při hraní na kytaře a zpívání vzpomínala, jak jsme hráli spolu a smáli se. Viděla jsem před sebou jeho modré oči, které mě nutili usmívat se, ale taky tam bylo to co se dělo teď a já otevřela oči a začala rozmrkávat slzy, naštěstí písnička už končila. Simon začal tleskat a pak hlasovali kdo dá ano a kdo ne, všichni dali ano a já nemohla uvěřit svým očím, všem jsem poděkovala a rychle jsem od tamtuď vystřelila. Byla jsem šťastná, že aspoň něco.

Vyrazila jsem pak domů, když jsem se dozvěděla co a kdy. Běžela jsem, protože jsem se těšila až to rodičům budu moct říct. Jenže doma nikdo nebyl, těžko říct, kde byli, měli už tady dávno být. A tak jsem si lehla a ležela.

Náš domovní zvonek se najednou rozezněl a já běžela otevřít. Před dveřmi stál nějaký pán a měl na sobě zachranářskou bundu.

"Přejete si?" optala jsem se.

"Jste Caroline Thompson?" optal se a já jen kývla "je mi to moc líto, ale vaší rodiče měli vážnou autonehodu na místě byli mrtví." tak málo stačilo, aby se mi celý svět sesypal jako domeček z karet. Začala jsem brečet a říkat dokola, že to není pravda, byla jsem šťastná a najednou... vše se změnilo. Měli jsme tu být všichni pohromadě.

"Co se stalo?" zeptala jsem se.

"Někdo jim nedal přednost a nabořil do nich." jen jsem kývla a sjela jsem podél dveří dolů. Potřebovala bych nejlepšího kamaráda a kde jsi teď, kde jste všichni. Ten pán mi něco píchnul a zvedl mě a odnesl do sanitky. Viděla jsem, že zamkl náš dům, ale vše mi bylo fuk. Ztratila jsem rodiče, vše co mi v životě zůstalo je teď pryč.

....

Probudila jsem se na lůžku. Zvedla jsem se a vydala jsem se na chodbu. Vše se mi docela motalo a já najednou do někoho narazila.

"Omlouvám se." řekla jsem a chtěla jít dál.

"Car. Co se ti stalo?" ptal se a já se na něho podívala, byl to Liam.

"Nevím nic co by." divně mě sledoval jenže přiběhla sestra.

"Slečno Thompson měla byste si jít zpátky lehnout zavolám vám doktora. Vy jste její přítel?" koukla se na Liama a on záporně zatočil hlavou. "Ale znáte se ?"

"Ano jsme kamarádi." řekl Liam, bavili se tady jako bych tu ani nebyla.

"Odveďte ji prosím na pokoj číslo 235 je to tamhle ten." ukázala sestra a Liam mě chytl a odnesl.

"Co se ti stalo, že jsi v nemocnici a jakto že mi Niall nic neřekl."

"Mě nic není, víš mě ne a Niall ten teď o mě nic neví točí se jen kolem Barbary a na mě si vzpomene, když ho ona jde někam podvést, takže my dva se nestýkáme." řekla jsem a mé oči spustili nával slz "rodiče měli nehodu jsou mrtvý." dostala jsem ze sebe a on mě ihned došel obejmout.

"Car je mi to moc líto to bude dobré, můžeš bydlet zatím u mě než se dáš do kupy." usmál se na mě a já mu lehký úsměv opětovala.

"Dekuju Liame, ale nechci rušit." než stihl něco odpovědět přišel doktor a ptal se mě jak to zvládám a tak. Dal mi nějaký prášky na uklidnění a ptal se mě jestli mám kam jít. Koukla jsem se na Liama, který se usmál.

"Půjde ke mě."

"Dobře tak můžete jít, ale dávejte na ní bacha." a s tím odešli a já se zvedla, posbírala jsem svoje věci a potichu jsme se s Liamem dostali k nám domů, kde jsem si vzala věci a kde jsem taky začala brečet jak malá. Liam mě utěšoval a pak mě vzal do náruče, posadil mě na přední sedačku a rozjel se se mnou k němu domů.

Nějak jsem neměla chuť si vybalovat, tašky jsem hodila do pokoje pro hosty a šla dolů do obýváku.

"Li děkuju jen tě chci požádat abys to neříkal Niallovi." on se pousmál a vtáhl si mě do objetí, jaké jsem teď vážně potřebovala. Koukali jsme se v objetí na nějakou televizi až byl večer a my šli spát.

"Dobrou Car." řekl Li.

"Dobrou Li." a s tím jsem se rozešla do pokoje pro hosty, jenže vše na mě padalo. Byla jsem tu sama a necítila jsem se tam dobře, že jsem se zvedla a šla jsem zaťukat na Liama.

"Li spíš?" Optala jsem se, když jsem nakoukla k němu do pokoje.

"Ne nespím děje se něco?" optal se starostlivě.

"Ne jen nemůžu nějak usnout tam sama jestli bych nemohla jít k tobě." optala jsem se a on hned přikývl a nadzvedl mi jeho peřinu, kam jsem se ihned schovala. Jeho ruka si mě přitáhla blíž a nechal ji, aby mi objímala můj pás.

"Byla jsem dneska v X-Factoru postoupila jsem." řekla jsem, cítila jsem se předtím šťastně a chtěla jsem to říct jim jenže teď už nikdy moc nebudu a tak to chci říct aspoň Liamovi.

"Vážně to je super, klidně tam příště s tebou půjdu."

"Vážně? To by bylo super." usmála jsem se, popřála jsem mu dobrou noc a šla spát.

V noci jsem se probouzela, noční můry mě nenechali spát. Liam mi dal ty prášky na uklidnění a pak už bylo vše dobrý. Spala jsem až do rána.